Večer Revolver Revue

21.11.2006

V pátek 1. prosince se od 19.00 hodin v Literární kavárně, Řetězová č. 10, Praha 1 uskutečnil další z Večerů Revolver Revue. Martin Pechlát přečetl úryvek ze scénáře Džiana Babana Mluvicí hlava, Miroslav Drábek ukázku z knihy Michaela Špirita Počátky potíží.

Marek Vajchr přednesl laudatio na Michaela Špirita. Text zde

Martin PechlátMartin Pechlát

Večer Revolver Revue v Brně

6.11.2006

Mary de Rachewiltz a její Revolver Revue

Mary de Rachewiltz a její Revolver Revue

 

V neděli 12. listopadu se v brněnském centru současného umění Skleněná louka konal Večer Revolver Revue věnovaný RR č. 64/2006, zejména tématu „Mary de Rachewiltz a její otec Ezra Pound. O jejich životě a díle promluvili, ukázky z jejich díla přečetli a kompozici autorských nahrávek básní obou autorů prezentovali Anna Kareninová, Jakub Guziur a Petr Mikeš. O vztahu Pounda k hippies promluvil a ukázky z díla Wojciecha Michalewského přečetl Marek Vajchr. 

 

Jakub Guziur, Anna Kareninová a Petr Mikeš na Skleněné louce

Jakub Guziur, Anna Kareninová a Petr Mikeš na Skleněné louce

Vyšel 20. svazek Edice RR

31.10.2006

O Michaelu Špiritovi a jeho textech napsali

 

Jiří Brabec:

Máme hojnost literárních teoretiků, literárních historiků a nemálo snaživých recenzentů, ale literárních kritiků je vskutku jako šafránu. Michael Špirit je v přítomnosti jeden z mála, kterému toto pojmenování bezesporu sedí.

Růžena Grebeníčková:

Špirit se dokáže proudu postavit.

 

Libuše Heczková:

Docela nedávno jsem si nad Kritickou Přílohou Revolver Revue uvědomila, že literární kritika Michaela Špirita je ve své podstatě konzervativní. A proto jsme s ní vždy na počátku potíží. není nic problematičtějšího než chtít od literatury i její kritiky, aby si podržely některé staré konzervativní zásady jako odpovědnost, poctivost, kritičnost k sobě sama, osobní angažovanost a vzdělanost.

 

Ukázka z knihy zde. Podrobnosti o knize zde.

Večer Revolver Revue v Jihlavě

13.10.2006

U příležitosti 10. Mezinárodního ročníku dokumentárního filmu JIHLAVA 2000 vystoupili redaktoři Revolver Revue na komponovaném večeru 27. října v 18. 30. Své texty přednesli Zbyněk Hejda a Jaroslav Formánek, dále zazněly texty M. Ryšavého, I. Vodseďálka a J. Rychlíka. V rámci doprovodného programu se rovněž konala výstava prací Viktora Karlíka který je autorem výtvarného řešení ceny festivalu tohoto ročníku v Oblastní galerii Vysočiny ve dnech 24. 29. října.

Více informací zde.

 

Zbyněk Hejda, Jaroslav Formánek, Adam Gebert a Michael Špirit

Zbyněk Hejda, Jaroslav Formánek, Adam Gebert a Michael Špirit (foto Bohdan Holomíček a Eva Hrubá)

Autorské čtení Z. Hejdy, J. Formánka a M. Drábka

13.10.2006

V pátek 20. října vystoupili ve vídeňském kulturním centru Alte Schmiede se svými texty Zbyněk Hejda, Jaroslav Formánek a Miroslav Drábek. Jejich básně a prózy zazněly česky v autorském přednesu a v německém překladu Christy Rothmeierové v přednesu Kurta Neumanna. S historií a profilem Revolver Revue publikum seznámil Marek Vajchr. Informace v němčině zde.

 

Zbyněk Hejda a Kurt Neumann

Zbyněk Hejda a Kurt Neumann

 

 

 

 

Jaroslav Formánek a Kurt Neumann

Jaroslav Formánek a Kurt Neumann

 

 

 

 

Zbyněk Hejda

Zbyněk Hejda

 

 

 

 

Miroslav Drábek a Christa Rothmeier

Miroslav Drábek a Christa Rothmeier

 

Anna Stěpanovna Politkovská

10.10.2006

Anna Stěpanovna Politkovská

DRUHÁ ČEČENSKÁ

 

Následující ukázky jsme vybrali z knihy Druhá čečenská (2002, 2. vyd. 2003), která obsahuje převážně články a rozhovory zveřejněné již dříve v novinách, především v Novoj gazetě. Kniha však není pouze souhrnem publicistiky. Z jednotlivých textů sestavila autorka celek; vypravěči první části „Život ve válce. Život obyčejný, čečenský“ jsou obyčejní Čečenci popisující každodenní život v rozvrácené zemi, druhá část nazvaná „Život na pozadí války. Život současný, ruský“ představuje marasmus ruské armády, příběhy prostých vojáků, kteří slouží v Čečensku, životy poznamenané válkou. Třetí část „Kdo má prospěch z této války?“ soustředí texty o ekonomických a politických souvislostech konfliktu. Na zadní obálce knihy čteme slova autorky: „[...] Lidé se mě často ptají: ‚Proč to vůbec píšete? Proč nás strašíte? K čemu nám to bude dobré?‘ Ale já jsem si jistá, že je to nutné. Z jediného důvodu, jsme totiž současníci této války a měli bychom za ni odpovídat... Nemůžeme se klasicky po sovětsku vymlouvat: já jsem tam nebyl, nevěděl jsem o tom, neúčastnil jsem se toho...“

 

VYS. VZR.

 

Dvacetiletý Imran Džanbekov z obce Gojty z Urus-Martanovského okresu byl velmi vysokého vzrůstu. Právě tyto okolnosti rozhodly o jeho osudu. V souladu se

zvyklostmi, které nyní v Čečensku panují, odvezli Imrana v noci – a to je vše, co se o něm ví. Stejně dopadli mnozí jiní.

„Když teď ráno vstanu, jdu hledat svého syna,“ říká odkvétající krasavice Zajnap, Imranova matka. Svěsila hlavu, takže je vidět jen její vysoké čelo a vlasy, ochablými prsty kreslí po ubruse kruhy své beznaděje.

„Kam ho chodíte hledat?“

„Nazdařbůh. Na Urus-Martanovské velitelství, na Ministerstvo vnitra v Grozném, na republikovou Federální bezpečnostní službu... Ukazuju tam jeho fotografii, prosím je, kdyby tak jenom někdo věděl... Nedávno mi na jednom takovém oddělení ukázali protokol o zadržení jiného mladíka... V kolonce ‚důvod zadržení‘ bylo jenom: vys. vzr. To znamená: vysokého vzrůstu.“

„To není možné.“

„Ze začátku jsem si to také myslela, ale... Co počít? Viděla jsem to na vlastní oči. Za co jiného by mého Imrana zavřeli než za ten ‚vys. vzr.‘?“

V posledních letech Imran téměř nevycházel z domu, protože mu to rodiče zakazovali. Celou válku proseděl doma.

„Proč?“ ptám se.

„Báli jsme se o něj,“ pláče Zajnap. „Byl totiž vys. vzr., měřil metr devadesát dva centimetrů. Když se ukázalo, že vojáci federálních vojsk zatýkají nejdřív ze všech fyzicky zdatné a dobře stavěné mladíky, přestali jsme ho pouštět i na vysokou školu – na kontrolních stanovištích už přituhovalo. Zamysleli jsme se a rozhodli, že studovat potřebuje, a tak jsme s ním střídavě já a otec jezdili na vyučování do Grozného. Tam jsme na něj čekali a pak ho doprovázeli zpátky.“

Doprovázet dvaadvacetiletého syna jako dítě z mateřské školky...? Tak však vypadá současný trpký život v Čečensku.

„Ale bohužel jsme našeho nejstaršího neuchránili,“ Zajnap se dívá před sebe, strnule jako na pohřbu. „Ve dne jsme ho doprovázeli, ale oni přišli v noci. Přesně pět minut po dvanácté. Všichni měli kukly. Přijely dva obrněné transportéry a vojenský džíp. Syna strčili do transportéru a já jsem běžela za auty a křičela: ‚Imrane! Imrane!‘ Tak jsem doběhla až ke kontrolnímu stanovišti, co je směrem na Grozný. Ozvalo se odtud: ‚Stůj! Nebo budeme střílet!‘ Křičím: ‚Klidně střílejte! Vrazi! Unesli mi syna! Strčili ho do támhletoho transportéru, co jste ho právě nechali projet.‘“

Vojáci, kteří hlídali na kontrolním stanovišti, sklonili kulomety, nevystřelili na matku. Jediné, co zahlédla, byly číslice 02 na zadním nárazníku transportéru. V Čečensku všichni vědí, co znamená 02 – transportér patří složkám Ministerstva vnitra.

Nikdo teď neví, kde zadržený mladík vysokého vzrůstu je. Všechny silové i vojenské struktury Urus-Martanovského i ostatních okresů, stejně jako všechny přináležející republikové úřady prohlásily, že mladíka nezatkly... Džanbekovovi napsali žádosti na prokuraturu, všem představitelům státní správy – od šéfa Urus-Martanovského okresu Jasajeva, přes vůdce Čečenska Achmata Kadyrova, po Putina. Dopisy, stížnosti, petice... ale vše bylo marné.

Na celém světě matky nepřestávají doufat – je to jejich životní poslání, na kterém závisí budoucnost planety. Když je dítě nemocné, doufají, že se uzdraví. Když sejde z cesty, že se polepší. Když se ztratí, že se najde. Taková je i Zajnap.

„Slyšela jsem, že když se do pěti až sedmi dní nenalezne mrtvé tělo, je to dobré...,“ vypráví Zajnap jeden z mýtů dnešního Čečenska. „Znamená to, že první dny vydržel mučení a že ho odvezli do Chankaly. Je silný, vydrží to. Jenom v noci se mi zdá, že ho tak hrozně zbili, že ani nemůže stát...“

Srdce matky chce tomuto mýtu věřit. Ale čečenská realita spočívá v naprostém protikladu: jestliže do pěti až sedmi dnů rodina nevytáhne zajatého z mučíren federálního vojska – nezbývá než hledat tělo.

„Takových rodičů, jako jsme my, je v dnešním Čečensku spousta,“ pokračuje Zajnap. „Stovky, tisíce... často teď stojíme až do nočního zákazu vycházení v Chankalinské zatáčce, odkud vede cesta přímo k vojenské základně.“

„Proč tam stojíte? Na co čekáte?“

„Na nějakou zprávu. Někdy k nám odtamtud, od důstojníků, přijíždějí zprostředkovatelé a hlásí cenu za ty, kteří ještě žijí... nebo za jejich těla.“

Tak plynou dny Zajnap a Adlana Džanbekovových. V noci se rodiče Imrana snaží uhádnout či pochopit – jako v tisících jiných bezesných domů v Čečensku –, co udělali špatně, čím se nezavděčili federálním vojákům a jak se mohl provinit jejich syn.

Džanbekovovi nacházejí ještě jeden důvod: Imran uměl dobře turecky, dva roky totiž strávil na istanbulské střední škole. Je možné, že to na něj někdo donesl.

„Ale umět jazyk, to není k zahození,“ říkám.

„U vás ano, ale u nás to neplatí. Vojáci si mohli myslet, že se v Turecku přichomýtl k něčemu špatnému...,“ vysvětlují rodiče, jak vidí život kolem sebe. „Všude, kam Imrana chodím hledat, když přijde řeč na jeho turečtinu, vysvětluji, že tehdy do Turecka naše děti posílali studovat z rozhodnutí ruské vlády! Sám vicepremiér Lobov měl tuto výměnu na starosti. Imran, kterému tehdy bylo patnáct nebo šestnáct let, za to teď nemůže nést odpovědnost! Nemáme nikoho, komu bychom se s tím mohli svěřit. Nikoho to nezajímá. Ať probírám jeho život jak chci, nic horšího nemůžu najít. Jsem si tím tak jistá, protože byl pořád s námi.“

 

(Úryvek z RR 60/2005) 

 

Sbírka na pomník

4.10.2006

Někteří z blízkých přátel Andreje (Nikolaje) Stankoviče mě požádali, abych zřídila zvláštní konto, na které bude možno shromáždit jejich příspěvky na zhotovení kamenného portrétu a jeho instalování na Nikolajův hrob. Nikolaj byl pohřben podle svého přání na venkovském hřbitůvku na kopci ve Skále u Humpolce. Je tam náš rodinný hrob a Nikolaj to místo miloval. Říkal, jaký je odtamtud krásný rozhled a jak nádherné lípy tam rostou. Bylo to v rámci našeho houbařského "chotáru" - to je slovo ze slovenštiny, které znamená něco jako "osvětí", ale podle něj se nedá přesně přeložit.

Portrét vytvořil ještě za jeho života sochař Michal Blažek v několika variantách. Je možno je vidět spolu s dalšími sochařskými portréty zajímavých osobností v knihovně Libri Prohibiti na Senovážném náměstí č. 2. Michal Blažek přišel s návrhem, aby byl zakoupen kus žuly a dopraven na hrob. Portrét sám a zadarmo vytesá, něco bude ovšem stát kámen a jeho doprava.

Konto jsem zřídila a dala jsem na něj základní pětitisícový vklad.

Pokud se rozhodnete na tento náhrobní kámen přispět, zde je číslo konta:

1969289359/0800

Jeho název je Stankovičová Olga - Andrej

O výsledku sbírky vás budu informovat, případný rozdíl v ceně doplatím. Akci budu realizovat v každém případě a to nejlépe už letos do zimy.

Olga Stankovičová

Vyšla Revolver Revue č. 64/2006.

15.9.2006

„Média se vnutila do pozice hlavních literárních arbitrů, přičemž se jim úspěšně daří ignorovat i ty nejlepší knihy poezie. Možná to tak má být: jestliže se poezii nedaří zaujmout místo v tržně banalizovaném mediálním prostoru, pak to asi znamená, že si dokázala uchovat svou zašifrovanost a spiklenecký potenciál“, říká v rozhovoru s Petrem Stehlíkem chorvatský básník Krešimir Bagić. Antonín Kostlán je autorem „povídky z Bubenče“ s názvem Moje matka, já a pan Pitrman. Rachel Mikos pojmenovala své koláže Osiřelé fragmenty, sochař Marius Kotrba představuje své malby, malíř Mirek Kaufman fotografie. „Charakter a morálka jsou neoddiskutovatelnou přítěží na cestě za tím nejobvyklejším druhem úspěchu“, soudí grafik Karel Haloun, s nímž redaktoři RR hovořili o jeho životě, povolání a zálibách.Viktor Kolář představuje dalšího ze svých studentů, Simona Changa, který fotografoval v bohnickém pavilonu depresí. RR 64 obsahuje i dva obsáhlé tematické bloky: jeden se týká Ezry Pounda, druhý fenoménu Hippies na Východě. Vykladači poezie se často snaží najít v básníkově životě klíč k pochopení díla, v životě Ezry Pounda mnozí hledali především důvody k básníkově zatracení. Americký novinář Alan Levy pokládal za hlavní pohnutku k odsudkům básníka to, že „v životě, jakým žil Ezra Pound, bylo jen málo polovičatostí a kompromisů“. Anna Kareninová vybrala a přeložila ukázky z Levyho vzpomínek na setkání a rozhovory s Olgou Rudgeovou, věnované zejména peripetiím vztahu mezi Poundem a jeho nemanželskou dcerou Mary Rudgeovou de Rachewiltz. Koláž textů, které kromě Kareninové přeložili Petr Mikeš a Jakub Guziur, představuje Mary de Rachewiltz v první řadě jako autorku „důvěrných vzpomínek“ na dětství prožité u tyrolských pěstounů. Její kniha Diskrétnosti, která názvem odkazuje k Poundově experimentální autobiografii Indiskrétnosti, zapříčinila vážnou roztržku mezi oběma autory. Společná publikace úryvků z obou próz je dnes pro čtenáře příležitostí ke konfrontaci jejich literárních kvalit. Blok obsahuje také ukázky z Poundovy korespondence, výbor z poezie Mary de Rachewiltz, Guziurovu studii věnovanou konfuciánským motivům v Poundově díle a další. Olga Rudgeová těžce nesla manýry hippies, kteří Pounda obtěžovali svými návštěvami: „Osvojili si Poundovu moudrost, ale nic od něj nečetli.“ O tom, že polští hippies nehledali moudrost pouze v knihách, se čtenář dozví v ukázkách z bestseleru Mystici a narkomani. Knihu lze pokládat za „Bildungsroman“ nejenom samotného autora, přezdívaného Tarzan, ale celého „Hnutí“ hippies, které u našich východních sousedů navzdory všem represím doznalo nebývalého rozmachu. Ukázky přeložil a zevrubným úvodem, přinášejícím i řadu dalších dobových textů a dokumentů, opatřil Roman Laube. Ani v tomto čísle nechybějí vedle Nových prací další stálé rubriky: Viktor Karlík a Karel Cudlín navštívili v ateliéru Antonína Střížka, v cyklu Z dílen grafiků je představen Petr Krejzek. Barevné stránky patří kritickým reflexím.