RR 80/2010

„Veškerý věci, kterým jsem se věnoval, ať to bylo v rapu, graffiti, komiksu nebo ilustraci, by bylo možný přirovnat k džungli: pořád jsou ještě nezatuhlý, jsou v raným stádiu, protože sem přišly těsně po revoluci a ani ve světě nemají nějakou dlouhou historii. Ta džungle přitom samozřejmě opět odkazuje na město, a to město se v ní odráží v celý svý šílenosti; na druhou stranu má ta džungle samozřejmě svoje striktní pravidla,“ říká Vladimír 518 v rozhovoru s Editou Beníškovou a Petrem Onuferem. „Generuju odpad: piliny, prach, odřezky všeho druhu, ztvrdlou sádru atd., takže jsem permanentně zavalen bordelem,“ konstatuje spoluzakladatel umělecké skupiny Ztohoven Roman Týc, kterého Viktor Karlík a Karel Cudlín navštívili v ateliéru, jímž je garáž.

Nové texty v podzimní RR publikují Jiří Weinberger, Lukáš Roháč Vondráček a Olga Škochová, jejíž haiku byla inspirována rytmem péče o narozeného syna. Vzpomínky na dětství jsou základem textů Elišky Vlasákové – přinášíme ukázku z její připravované knihy Načatý sáček Lesněnek. Tematickým blokem záznamů z druhé poloviny sedmdesátých let se v RR představuje Tašo Andjelkovski: „Ta zoufalá touha po neznámu, o kterém vím, že mi zase bude pouštět žilou, je nesnesitelná.“ Díla švýcarského spisovatele, herce a filmaře Matthiase Zschokkeho, který už třicet let žije v Berlíně, zůstávají širšímu publiku navzdory kladným kritickým ohlasům málo známá. Jeho hru Pozvání o zoufalé snaze zvýšit svou „společenskou potenci“ pomocí „správně dávkované pohostinnosti“ pro RR přeložila Věra Koubová.

„18. září při snídani, v rádiu zrovna hráli Mou vlast, se najednou rozlétly dveře, spousta mužů, venku stálo velké auto. Naložili nás a odvezli.“ Těmito slovy vzpomínala spisovatelka Lenka Reinerová na to, jak byli jednoho zářijového rána roku 1939 pozatýkáni všichni obyvatelé Domu československé kultury v Paříži, k nimž patřil např. Alén Diviš, Maxim Kopf, Adolf Hoffmeister či Antonín Pelc. Rozsáhlou ukázku z příslušného policejního vyšetřovacího spisu připravila Anna Pravdová.

Vladimír Veličković je „z Balkánu, z pomezí kultur“, od poloviny šedesátých let ale působí v Paříži, kde se stal i členem Akademie krásných umění. Je považován za významného představitele narativní figurace, jeho názory zaznamenal Jan Sekal. „Nemám pocit, že mám, když se jedná o umělecké dílo, obecně vzato právo na všechno,“ soudí fotograf Ivan Pinkava, zatímco malíř Josef Bolf si myslí, že „umění (vizuální kultura) je prostor úplné svobody“. S oběma zmíněnými umělci hovořil u příležitosti připravované společné výstavy Petr Vaňous.

Pavel Kalina zpravuje slovem i obrazem o „čtyřech důvodech, proč navštívit Benátky, i když zrovna není ani bienále, ani festival“. Ve volném cyklu věnovaném hippies a dalším alternativním hnutím v zemích bývalého socialistického bloku pokračuje Roman Laube pásmem zacíleným na Castrovu Kubu. V dalším dílu rubriky Dokumentaristé zaměřuje Adam Gebert pozornost k práci Heleny Třeštíkové. Závěrečný couleur je jako vždy prostorem pro kritické reflexe aktuálního uměleckého a kulturního dění.

Jako zvláštní, samostatně neprodejná příloha tohoto čísla vychází – po Jedné vědě Ivana Matouška (RR 79/2010) – kniha Jedna věta Víta Kremličky.