Anna Stěpanovna Politkovská
Anna Stěpanovna Politkovská
DRUHÁ ČEČENSKÁ
Následující ukázky jsme vybrali z knihy Druhá čečenská (2002, 2. vyd. 2003), která obsahuje převážně články a rozhovory zveřejněné již dříve v novinách, především v Novoj gazetě. Kniha však není pouze souhrnem publicistiky. Z jednotlivých textů sestavila autorka celek; vypravěči první části „Život ve válce. Život obyčejný, čečenský“ jsou obyčejní Čečenci popisující každodenní život v rozvrácené zemi, druhá část nazvaná „Život na pozadí války. Život současný, ruský“ představuje marasmus ruské armády, příběhy prostých vojáků, kteří slouží v Čečensku, životy poznamenané válkou. Třetí část „Kdo má prospěch z této války?“ soustředí texty o ekonomických a politických souvislostech konfliktu. Na zadní obálce knihy čteme slova autorky: „[...] Lidé se mě často ptají: ‚Proč to vůbec píšete? Proč nás strašíte? K čemu nám to bude dobré?‘ Ale já jsem si jistá, že je to nutné. Z jediného důvodu, jsme totiž současníci této války a měli bychom za ni odpovídat... Nemůžeme se klasicky po sovětsku vymlouvat: já jsem tam nebyl, nevěděl jsem o tom, neúčastnil jsem se toho...“
VYS. VZR.
Dvacetiletý Imran Džanbekov z obce Gojty z Urus-Martanovského okresu byl velmi vysokého vzrůstu. Právě tyto okolnosti rozhodly o jeho osudu. V souladu se
zvyklostmi, které nyní v Čečensku panují, odvezli Imrana v noci – a to je vše, co se o něm ví. Stejně dopadli mnozí jiní.
„Když teď ráno vstanu, jdu hledat svého syna,“ říká odkvétající krasavice Zajnap, Imranova matka. Svěsila hlavu, takže je vidět jen její vysoké čelo a vlasy, ochablými prsty kreslí po ubruse kruhy své beznaděje.
„Kam ho chodíte hledat?“
„Nazdařbůh. Na Urus-Martanovské velitelství, na Ministerstvo vnitra v Grozném, na republikovou Federální bezpečnostní službu... Ukazuju tam jeho fotografii, prosím je, kdyby tak jenom někdo věděl... Nedávno mi na jednom takovém oddělení ukázali protokol o zadržení jiného mladíka... V kolonce ‚důvod zadržení‘ bylo jenom: vys. vzr. To znamená: vysokého vzrůstu.“
„To není možné.“
„Ze začátku jsem si to také myslela, ale... Co počít? Viděla jsem to na vlastní oči. Za co jiného by mého Imrana zavřeli než za ten ‚vys. vzr.‘?“
V posledních letech Imran téměř nevycházel z domu, protože mu to rodiče zakazovali. Celou válku proseděl doma.
„Proč?“ ptám se.
„Báli jsme se o něj,“ pláče Zajnap. „Byl totiž vys. vzr., měřil metr devadesát dva centimetrů. Když se ukázalo, že vojáci federálních vojsk zatýkají nejdřív ze všech fyzicky zdatné a dobře stavěné mladíky, přestali jsme ho pouštět i na vysokou školu – na kontrolních stanovištích už přituhovalo. Zamysleli jsme se a rozhodli, že studovat potřebuje, a tak jsme s ním střídavě já a otec jezdili na vyučování do Grozného. Tam jsme na něj čekali a pak ho doprovázeli zpátky.“
Doprovázet dvaadvacetiletého syna jako dítě z mateřské školky...? Tak však vypadá současný trpký život v Čečensku.
„Ale bohužel jsme našeho nejstaršího neuchránili,“ Zajnap se dívá před sebe, strnule jako na pohřbu. „Ve dne jsme ho doprovázeli, ale oni přišli v noci. Přesně pět minut po dvanácté. Všichni měli kukly. Přijely dva obrněné transportéry a vojenský džíp. Syna strčili do transportéru a já jsem běžela za auty a křičela: ‚Imrane! Imrane!‘ Tak jsem doběhla až ke kontrolnímu stanovišti, co je směrem na Grozný. Ozvalo se odtud: ‚Stůj! Nebo budeme střílet!‘ Křičím: ‚Klidně střílejte! Vrazi! Unesli mi syna! Strčili ho do támhletoho transportéru, co jste ho právě nechali projet.‘“
Vojáci, kteří hlídali na kontrolním stanovišti, sklonili kulomety, nevystřelili na matku. Jediné, co zahlédla, byly číslice 02 na zadním nárazníku transportéru. V Čečensku všichni vědí, co znamená 02 – transportér patří složkám Ministerstva vnitra.
Nikdo teď neví, kde zadržený mladík vysokého vzrůstu je. Všechny silové i vojenské struktury Urus-Martanovského i ostatních okresů, stejně jako všechny přináležející republikové úřady prohlásily, že mladíka nezatkly... Džanbekovovi napsali žádosti na prokuraturu, všem představitelům státní správy – od šéfa Urus-Martanovského okresu Jasajeva, přes vůdce Čečenska Achmata Kadyrova, po Putina. Dopisy, stížnosti, petice... ale vše bylo marné.
Na celém světě matky nepřestávají doufat – je to jejich životní poslání, na kterém závisí budoucnost planety. Když je dítě nemocné, doufají, že se uzdraví. Když sejde z cesty, že se polepší. Když se ztratí, že se najde. Taková je i Zajnap.
„Slyšela jsem, že když se do pěti až sedmi dní nenalezne mrtvé tělo, je to dobré...,“ vypráví Zajnap jeden z mýtů dnešního Čečenska. „Znamená to, že první dny vydržel mučení a že ho odvezli do Chankaly. Je silný, vydrží to. Jenom v noci se mi zdá, že ho tak hrozně zbili, že ani nemůže stát...“
Srdce matky chce tomuto mýtu věřit. Ale čečenská realita spočívá v naprostém protikladu: jestliže do pěti až sedmi dnů rodina nevytáhne zajatého z mučíren federálního vojska – nezbývá než hledat tělo.
„Takových rodičů, jako jsme my, je v dnešním Čečensku spousta,“ pokračuje Zajnap. „Stovky, tisíce... často teď stojíme až do nočního zákazu vycházení v Chankalinské zatáčce, odkud vede cesta přímo k vojenské základně.“
„Proč tam stojíte? Na co čekáte?“
„Na nějakou zprávu. Někdy k nám odtamtud, od důstojníků, přijíždějí zprostředkovatelé a hlásí cenu za ty, kteří ještě žijí... nebo za jejich těla.“
Tak plynou dny Zajnap a Adlana Džanbekovových. V noci se rodiče Imrana snaží uhádnout či pochopit – jako v tisících jiných bezesných domů v Čečensku –, co udělali špatně, čím se nezavděčili federálním vojákům a jak se mohl provinit jejich syn.
Džanbekovovi nacházejí ještě jeden důvod: Imran uměl dobře turecky, dva roky totiž strávil na istanbulské střední škole. Je možné, že to na něj někdo donesl.
„Ale umět jazyk, to není k zahození,“ říkám.
„U vás ano, ale u nás to neplatí. Vojáci si mohli myslet, že se v Turecku přichomýtl k něčemu špatnému...,“ vysvětlují rodiče, jak vidí život kolem sebe. „Všude, kam Imrana chodím hledat, když přijde řeč na jeho turečtinu, vysvětluji, že tehdy do Turecka naše děti posílali studovat z rozhodnutí ruské vlády! Sám vicepremiér Lobov měl tuto výměnu na starosti. Imran, kterému tehdy bylo patnáct nebo šestnáct let, za to teď nemůže nést odpovědnost! Nemáme nikoho, komu bychom se s tím mohli svěřit. Nikoho to nezajímá. Ať probírám jeho život jak chci, nic horšího nemůžu najít. Jsem si tím tak jistá, protože byl pořád s námi.“
(Úryvek z RR 60/2005)