Marasmus, do něhož se v posledních letech propadl český veřejný a zvláště politický život, má stejně dlouhé kořeny jako všudypřítomné buranství, v němž jsme dnes nuceni pobývat. Protože však tyto kořeny téměř nikdo systematicky nezkoumá, nepřipomíná a neanalyzuje, máme jen malou naději na zásadnější změnu: kdo se odmítá zabývat tím, co se v polistopadové minulosti dělalo špatně (a naopak nad tím pseudotolerantně mává rukou, aby si to s nikým nerozházel), může se těžko posouvat k lepšímu. Dlouholetá práce kritika a politologa Bohumila Doležala je nejen v tomto směru jedinečná: v roce 2000 založil internetový zápisník Události, v němž (vedle obsáhlejších komentářů, esejů a dalších textů) mnoho let každodenně zaznamenával a glosoval veřejné dění. Činil tak s mimořádnou erudicí, inteligencí, s humorem a adresně, dokázal si udržet nezávislost a neprovozoval kamarádšofty, obvyklé v tuzemském novinářském a kulturním provozu. V Edici Revolver Revue pak pod názvem Události před několika lety vyšel velký knižní výbor z Doležalova zápisníku. Kniha je stále v prodeji za cenu, příznivou snad každému, a s postupujícím časem získává na významu. Chcete vědět, jaká cesta vedla k ruskému vlivu v České republice? Chcete si připomenout, proč český stát a českou politiku ovládli političtí mafiáni v čele s oligarchou Andrejem Babišem a Milošem Zemanem? Chcete mít jasno v otázce, proč dnes například v radách veřejnoprávních médií zasedají lidé, kteří by v normálnější společnosti představovali jen bizarní okrajový úkaz? Čtěte Události. Drobná ukázka:
18. září • Místopředseda Poslanecké sněmovny Zaorálek vytáhl do boje proti české servilitě. Servilita se projevuje zejména ve vztahu k USA a vůbec ke „spojencům“. Samozřejmě, ke spojencům je třeba se chovat tak, aby nás koukali respektovat a moc si na nás nevyskakovali. V tomto vzájemném zápase o náležité respektování spočívá pro nás podstata spojenectví. […]
• Předseda KSČM Filip na jakémsi mítinku nemluvil o servilitě. Označil případnou základnu USA na našem území pěkně a přímo za nástroj zotročení našeho národa. Jak vidno, rozdíl mezi panem Zaorálkem a panem Filipem, mezi dnešní ČSSD a KSČM, je, řečeno marxisticko-leninskou terminologií, jen v kvantitě, ne v kvalitě. A ovšem v tom, že pan Zaorálek to říká z hlouposti, kdežto pan Filip to má promyšlené.
(2006)
10. října • Nepsal jsem o vraždě ruské novinářky Anny Politkovské, protože to je věc přehledná a jasná. Člověk se těžko brání podezření, zda si náhodou ruský režim nevypracoval velmi novou a velmi účinnou formu cenzury. Vycházela by ze slavné formulace soudruha Stalina: nět čelavěka – nět prablěmy. Zkušenost praví, že se nemusí vybít všichni, stačí pár a ostatní už si dají pozor. […]
(2006)
11. října • Prezident Putin prohlásil na adresu zavražděné ruské novinářky Politkovské, že se sice jedná o odporný zločin, ale vliv zavražděné na politické dění v Rusku byl minimální. Ovšemže: vliv Solženicyna a Sacharova na dění v rudém Rusku byl taky minimální. Vliv člověka, který hájí svobodu proti samoděržavému státním aparátu, je vždycky minimální. Člověk nesmí být maximalista. Minimální vliv v dobrém směru znamená tisíckrát víc než maximální vliv ve směru špatném. Když se to tak vezme, měl Ježíš ve své době ve srovnání se svým současníkem císařem Tiberiem taky minimální vliv.
(2006)
11. října • Zítra bude vyhlášen nositel Nobelovy ceny za literaturu. Nobelova cena za literaturu se většinou uděluje s výrazným přihlédnutím k morálnímu profilu laureáta (viz případ Jaroslava Seiferta). Mezi možnými kandidáty jsou turecký spisovatel Orhan Pamuk, který kritizoval genocidu Arménů a dostal se kvůli tomu v Turecku před soud (kritizovat v Turecku genocidu Arménů je něco podobného jako kritizovat u nás vyhnání sudetských Němců, s tím rozdílem, že tam se daleko víc daří prosazovat své právní představy lidem typu Benjamina Kurase a za kritiku se tam už zavírá). Dalším kandidátem je Milan Kundera, který u nás začal jako stalinista, pak se změnil v stalinistu s lidskou tváří, pak si ponechal lidskou tvář, s tou emigroval do Francie a své předchozí dílo prohlásil (jako čeští politici mnichovskou dohodu) za neexistující od samého počátku. Milan Kundera je ztělesněním nestydaté simulované amnézie, tak typické pro české prostředí. Pan Pamuk je statečný člověk. Měli by ji snad dostat oba dva, jako kdysi – v případě Nobelovy ceny za mír, ovšem – Kissinger a ten rudý vietnamský potentát (zapomněl jsem, jak se jmenoval), nebo Arafat a Šimon Perez. Vystihovalo by to princip multikulturality.
(2006)
12. října • Podle MfD je postoj komunistů, kteří „na první místo kladou tzv. vládu národní shody“ nevyzpytatelný. Nevyzpytatelný se postoj komunistů může zdát jen lidem, kteří by si od nich hrozně rádi slibovali něco dobrého. Pokud si připustíme, že od komunistů se nikdy ničeho dobrého nadít nemůžeme, bude jejich postoj naprosto transparentní. Jde jim o to co nejvíc posílit svou pozici a zároveň co nejvíc oslabit dosud vratkou demokracii v ČR.
(2006)
8. listopadu • V Německu zemřel někdejší šéf dederonské špionáže Markus Wolf. České noviny se rozplývají nad jeho odborností. Je třeba jasně říci, že to byl schopný lump a že měl na rukou krev spousty lidí. To lumpovství je třeba jaksi vytknout před závorku, schopnost přijde na řadu až v druhé řadě a spíš jako přitěžující okolnost. Jedinou zásluhou, kterou jsem schopný mu uznat, je, že víceméně nechtě vypudil z aktivní politiky Willyho Brandta. Za to nepochybně dostane (jak se to v jedné Haškově povídce stalo jakémusi zavrženci) v pekle jednou za tisíc let do pusy kostičku ledu.
(2006)
18. listopadu • Paní předsedkyně Sdružení obrany spotřebitelů ČR vypočítává v MfD přednosti potravin z doby před převratem: existovaly závazné normy, masné výrobky byly z masa a barvily se dobytčí krví, do sýrů se nedávaly rostlinné tuky, v jogurtech bylo dvojnásobné množství sušiny než dnes a nenastavovaly se škrobem či želatinou… atd. To vše mělo jen jednu jedinou nevýhodu: nedalo se to žrát.
(2006)
24. listopadu • Na poměrně zastrčeném místě otisklo Právo příspěvek svého nového zahraničního přispěvatele Vladimira Putina (autor je t. č. ruským prezidentem). Pan prezident je mj. proti vytváření nových dělicích čar napříč Evropou (ovšem, ty by zkomplikovaly tradiční ruskou politiku, „jakmile začnou být nepozorní, sežer toho, kdo je momentálně nejblíž“) a je pro zajištění volného pohybu osob (asi takového, jaký nastal směrem z východu 21. srpna 1968?). Taky řeči o tom, že „nemůžeme přepsat dějiny“ (to možná pan prezident pochytil od českých křenologů) a že „musíme společně vytvářet dějiny Ruska a Evropy coby partnerů a spojenců“, vzbuzují jakési obavy. Vztahy evropských zemí s Ruskem by jistě měly být ty nejlepší, ale to by Rusko nesmělo provozovat politiku, kterou lze bez velkého přehánění nazvat „brežněvismus s lidskou tváří“.
(2006)
8. ledna • Německý „extrémní běžec“, který se pokouší oběhnout během jednoho roku celý svět, utrpěl v Česku významný nezdar: v Kladně mu kdosi ukradl z doprovodného vozidla veškerou výbavu včetně podvlékaček. Přesto se nehodlá vzdát. Absolvoval už mj. 700 km běhu bojujícím Irákem, ale ani tam se mu něco podobného nestalo. Zase jsme jednou jedničky.
(2007)
9. ledna • Další zpráva z Boratova Kazachstánu: německý běžec, který si pro cestu kolem zeměkoule nepromyšleně zvolil trasu přes Českou republiku (kolem zeměkoule se dá přece běhat i přes Rakousko), byl u nás již podruhé okraden, tentokrát v Příbrami. Povede se to i do třetice, nebo stačí včas utéct?
(2007)
10. ledna • Údajný německý běžec kolem zeměkoule odhalil své ledví. Přiznal, že jeho matka je z Karlových Varů, a poté uprchl u našich Českých Velenic přes hranice do Rakouska. Vida, Sudeťák. Právem byl českými vlastenci okraden. Vzali si jen to, co jim podle dohody o reparacích z roku 1946 (nebo 1947?) náleží.
(2007)
22. června • V severovýchodních Čechách se objevil nebezpečný virus ptačí chřipky. Následuje hromadné vybíjení drůbeže. Tisíce ptáků jsou ve speciálních kontejnerech usmrcovány plynem. Opatření je racionální, chápu samozřejmě jeho důvody. Neumíme si jinak pomoci. Stejně je ale z té drůbeží Osvětimi cítit strašná neúcta k životu a mám strach, že nezůstane bez trestu.
(2007)
21. května • Ohavná bolševická kýčovitá pohádka Pyšná princezna se natáčela v sudetoněmeckém mlýně! Totiž u Jetřichovic v Českém Švýcarsku. Aby jej udělali opticky a vlastenecky přitažlivější, zdemolovali napřed přilehlý hotel a pak mlýn stavitelsky počeštili. Po dokončení filmu usoudili, že splnil svou historickou úlohu, a tak dnes z něho stojí už jen obvodové zdi. Ty byly letos z rozhodnutí ministerstva kultury prohlášeny národní památkou. Tomu se už nelze ani smát.
(2007)
11. srpna • Exministr kultury Jandák je vášnivý sběratel: jeho zahradu zdobí mj. židovský náhrobek z konce 19. století. Je to projev strašidelného buranství.
(2007)
13. května • V médiích se halasně oslavují úspěchy komunistického Československa na světové výstavě v Bruselu v roce 1958. V této souvislosti je třeba říci, že se tehdy režim vzchopil, zmobilizoval poslední rezervy, které ČSR zbyly z dřívějších lepších dob a zorganizoval obludnou potěmkiniádu, která na Západě ještě udělala dojem (za pět šest let už by to bylo bývalo technicky nemožné) a on to mohl propagandisticky využít doma, v době, kdy […] tisíce politických vězňů živořilo v jeho koncentrácích. Vzniká otázka, co se má stát s ohavnou renovovanou budovou „bruselské restaurace“: ať z ní udělají muzeum této ohavné šaškárny, na téma „bolševická propaganda a bolševická skutečnost anno 1958“. A v jednom koutku nechť zřídí místo restaurace standardní závodní jídelnu z té doby.
(2008)
12. června • Podle CVVM jsou dvě třetiny Čechů pro znovuzavedení trestu smrti, jen jedna třetina proti. To je nadějné, pro trest smrti je stejný počet lidí jako proti americké radarové základně (možná to nejsou ti samí, ale množiny se nepochybně aspoň překrývají už jen vzhledem k hojnému počtu komunistů mezi odpůrci základny). […] Vzhůru, občané! Zbavme se Američanů a můžeme začít stavět šibenice.
(2008)
6. srpna • Podle Václava Klause by Miloš Zeman post prezidenta určitě zvládl, kdyby ho v roce 2013 zvolili. Myslím, že se dá poněkud opatrněji říci, že by ještě umocnil to, co do funkce vnesl jeho předchůdce a nynější přímluvce. Jinak připomínám slova prezidentského kandidáta anno 2013 z dnešního Práva: „Neboť v každé zemi, v každé době a v každé politické straně není nic horšího než ctižádostivý a sebevědomý blbec.“ Perfektní.
(2008)
12. prosince • Ruský prezident Putin, zřejmě zmožen sentimentálním i vzpomínkami na vlastní mládí, pojmenoval jakýsi horský štít „Hora ruských kontrarozvědčíků“. Doufám, že po změně vládní garnitury budeme mít něco podobného i u nás, abychom uctili mj. řadu nevinných agentů StB, kteří se stali za vlády „tržních komsomolců“ obětí nevybíravých štvanic. Jen název je příliš dlouhý a neohrabaný, pro naše poměry bych doporučoval stručnou a výstižnou zkratku: „Fízlberg“. Nebylo by možné tak přejmenovat Říp?
(2008)
18. srpna • ČR před několika měsíci vyhostila pro špionáž dva ruské diplomaty. Akce proběhla decentně a potichu. Rusové odpověděli způsobem, který je pro ně nejpozději od VŘSR standardním, tj. recipročně vypověděli dva české diplomaty. Pak bylo nějaký čas ticho po pěšině. Až nyní ruský ministr zahraničí Lavrov (vypadá jako klon nebožtíka Andreje Gromyka a jistě to nebude náhoda) spustil křik o tom, že český králík už zase provokuje ruského krokodýla. Je to ze strany ČR „další provokace“. Tak jsou zvyklé autokratické režimy jednat s těmi, které považují za jednoznačně slabší. Tak kdysi jednal s ČSR Hitler. ČSR ho taky soustavně „provokovala“, takže ji musel převálcovat. Tenkrát se to stalo za blahovolného přihlížení západních spojenců. Jak tomu bude dnes? V ČR v současné době působí asi 200 ruských diplomatů, české tajné služby prý odhadují, že zhruba dvě třetiny z nich jsou ve skutečnosti pracovníci ruské rozvědky. Až jich ČR vypoví pro špionáž polovinu, nezbude na české ambasádě v Moskvě ani noha.
(2009)
17. září • Mladá fronta Dnes by se snad měla spíš jmenovat Hlas lidu. Tentokrát shromáždila hlasy pracujících […] na téma „politici jsou sviňáci“. Lidů je celkem patnáct a až na jednoho (vlastně jednu) si notují. Politici, ty kurvy, neberou ohled na názory obyčejných lidí (tváří v tvář této formulaci se i já cítím být „neobyčejným člověkem“, což je ovšem synonymum pro „zaprodanec a samozvanec“), není tam nikdo, komu by se dalo věřit, měli by se sebrat a vypadnout, kdyby jim měli vzkázat, co si o nich myslí, bylo by to sprosté. Zklamali národ, „úřednická vláda“ by byla mnohem rozumnější (parlament je zbytečný, úředníci by dělali přesně to, co chce lid, tj. ten, který /představuji/ „já“). A všichni by měli spolupracovat a dodržovat dohody: ten umí to a ten zas tohle a všichni dohromady udělají moc, nebo jak je to v té blbé písni. To, co Mladá fronta Dnes prosazuje, je populistické šíření nenávisti k demokracii a lynčerských nálad. Zkrátka hnus.
(2009)
29. prosince • Zemřel známý herec Jaroslav Moučka. V Právu píší, že „byl představitelem bodrých lidových typů“. Zbývá doplnit: zejména těch, na něž se vztahuje zákon 451/1991 Sb. ze dne 4. října 1991, kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích České Republiky.
(2009)
13. dubna • Věci veřejné chtějí zrušit poplatky ve zdravotnictví, přidat učitelům, potlačit korupci nasazením agentů-provokatérů a zavést v parlamentu prohibici. Ještě by měli přidat slib, že zvýší Sněžku o dvě stě metrů a bude to dokonalé.
(2010)
1. listopadu • Kolem našich silnic zbývá po komunálních a senátních volbách spousta billboardů. Některé, zřejmě z antipropagační dílny ČSSD (vedení Strany zelených a v pozadí zlotřilý Kalousek coby dinosaurus) mi už dlouho pijí krev svou blbostí. Možná, že jsou tak pitomé schválně, kdysi mi nějaký odborník na reklamu vysvětloval, že reklama musí být stupidní, jinak si člověk zapamatuje story, ale zapomene, co story propaguje […]. Jiný odborník na reklamu dnes v Lidových novinách upozorňuje, že čím zapadlejší billboard, tím déle na něm politik vydrží, protože reklama se přelepuje jen další reklamou a o zapadlé reklamní plochy není zájem. S hrůzou si představuji, až za deset let, pokud tu ještě budu a budu pohyblivý, což je krajně nepravděpodobné, narazím na nějaké opuštěné mýtince hluboko v lese na deset let starý billboard s Jiřím Paroubkem, nebo dokonce dvacet let starý billboard s Petrem Pithartem. Bude to strašidelné, jako když se v té Bradburyho povídce vynoří před majákem na pobřeží předpotopní ještěr.
(2010)
1. července • Česká politika si sama vyrábí problémy, jako by neměla dost těch, co vznikají samy od sebe. Například oživila opět přímou volbu prezidenta. Samozřejmě, je to projev přímé demokracie. Nemohu se zbavit dojmu, že kromě toho to je blbost.
(2011)
13. července • Dnešní Salon Práva přináší otřesný rozhovor s Petrem Pithartem, t. č. místopředsedou Senátu. Pořizovatel, Zbyněk Vlasák, seznamuje veřejnost se svými názory („Po převratu jsou nám servírovány umělé obrazy“, rozuměj normalizace, „na těch obrazech se podílely i polistopadové elity, které se rekrutovaly z prostředí disentu a exilu a které vnímaly většinovou společnost velmi zjednodušeně“, „u nás v devadesátých letech došlo k zásadnímu rozpojení s minulostí“, „zrodila se vlna antikomunismu, která vynesla Václava Klause k moci“). Petr Pithart ochotně kývá a ještě to rozvíjí. Na prvních dvou Vlasákových tezích by mohlo něco být, kdyby poté nenásledovaly další dvě, z nichž plyne, že budeme rehabilitovat „socialismus“, a v rámci něho zjevně i normalizaci. Petr Pithart je dobrý lakmusový papírek, chytá vždycky politický vítr, od doby, kdy byl komunistou s lidskou tváří, přes OH a posléze KDU-ČSL. Budeme tedy částečně rehabilitovat i Husáka, nebylo tehdy přece všechno špatné. Tahle ideová atmosféra mi trochu připomíná druhou republiku, jenže tu není široko daleko žádný Hitler a nepotkal nás žádný Mnichov. Máme jen dosti nemožnou vládní koalici. Je to důvod k takovému návratu do minulosti?
(2011)
14. října • Včera se slavil Mezinárodní den chleba, dočetl jsem se rovněž v MfD. Kromě toho prý existuje Mezinárodní den ptačího zpěvu, Světový den polibku, venkovanek, toalet… Je to trochu nepřehledné, nedaly by se ty všechny dny zhustit do jednoho, totiž do Mezinárodního dne kokotin?
(2011)
14. listopadu • Václav Moravec si pozval do svého nedělního diskusního pořadu Andreje Babiše a udělal mu docela slušné PR. Jednak tím pozváním a jednak tím, že se mu vůbec nepodařilo ho zvládnout. Pan Babiš se představoval jako „rozhořčený“ (to teď frčí; a když je rozhořčený zároveň taky movitý, dokáže se už nějak prosadit). Jeho nepřítelem jsou nejen velké politické strany zleva i zprava, ale i služebná média (tj. pan Moravec). […] Pan Babiš je daleko větší nebezpečí pro nestabilní českou demokracii než klauniády a masopustní reje na Hradě a v podhradí. Vyvaroval se totiž té chyby, kterou kdysi udělala iniciativa „Děkujeme, odejděte“, když se nedokázala distancovat nejen od Zemana a Klause, ale taky od Havla a změnila se v havlovskou lobby.
(2011)
26. listopadu • Mladá fronta Dnes přinesla rozsáhlý rozhovor Jiřího Kubíka s Andrejem Babišem. Je hezké, jak se panu Babišovi MfD nezištně a obětavě stará o PR. Pan Babiš se mj. pozastavuje nad tím, jak stereotypně to v české politice chodí: „čtyři pět parlamentních stran se různě seskupí do nové koalice a opozice a pojedou dál ve starých kolejích“. Stát by podle něho měli řídit „lidi, kteří jsou v reálném životě, kteří něco dokázali, kteří do politiky nejdou, aby zbohatli, aby byli v časopisech a léčili si své ego“. Chtěl bych upozornit, že stereotyp, který pan Babiš popisuje, byl ve 20. století výrazně narušen např. v roce 1933 u našich západních sousedů a v roce 1948 u nás. Následky nebyly nic moc.
(2011)
Připravil Adam Drda.
