RR 62/2006

Nové prozaické texty v čísle otiskují Adam Gebert, Jiří Rulf a Lubomír Martínek, který jednu z postav své milostné novely Stačilo promluvit popisuje takto: „Jak se okolní svět průběžně měnil a on pozvolna stárnul, zmocňovala se ho stále větší zběsilost. [...] Proměny okolního světa už ani nestíhal sledovat, viděl jen jejich důsledky, které nechápal, a vnímal pouze jejich nepřátelský rys, jenž přirozeně rovněž obsahovaly. Jeho sluch reagoval výhradně na hrůzy a neštěstí. Každý, kdo vyzařoval stejnou nespokojenost, se stával přítelem.“ Helena Stachová přeložila druhou část ukázek z legendárního Gombrowiczova románu Posedlí: „Zaplať pánbůh!“ zvolal jasnovidec. „Konečně to pochopili! Na tomhle světě plném nejasností a záhad, temnot a chaosu, divů a omylů, existuje jen jediná neomylná pravda – pravda charakteru!“

Jihoafrického fotografa Rogera Ballena představuje Anne Biroleau, Viktor Karlík vybral snímky z jeho cyklů Platteland, Outland a Shadow Chambre. Malbou se zabývá Hana Puchová, která se rozhodla učit výtvarnou výchovu na základní škole, a Vladimír Materna, který v rozhovoru s názvem Jsem nedeprimovaný optimista konstatuje, že „prostě to nutkání někam se protlačit, prorvat nemá“. Cristian del Risco se narodil na Kubě, ale žije v Praze. Jeho sérii Známky/Sellos inspirovala dětská filatelistická sbírka. V rubrice Nové práce jsou mimo jiné zastoupeni Jiří Samek a Přemysl Havlík, Viktor Kolář uvádí dalšího z mladých fotografů, Davida Kumermana. Cyklus Ateliéry pokračuje pátou návštěvou, u Marie Blabolilové. Alan Záruba je představen rubrice Z dílen grafiků. 

Veronika Dudková přeložila ukázku z knihy Alexandera Hohenstein Warthegau: Deník z let 1941/42. Jeho autor, původně starosta malého městečka v Německu, byl pro neshody s nacistickou stranou přeložen jako správní komisař města a okresu poblíž Lodže a během svého zdejšího pobytu, doprovázeného rozpory s představiteli NSDAP i vlastní deziluzí ze skutečné povahy německého systému, si o svých zážitcích tajně vedl podrobné stenografické záznamy. „Nestává se tak často, že by se dotazovaný autor obdobným způsobem vymezoval vůči tazatelí,“ konstatoval Petr Onufer na okraj svého interview s literárním kritikem a teoretikem Terrym Eagletonem, který je „v Británii i ve světě považován za akademickou star první velikosti“, což ovšem Marku Vajchrovi nezabránilo v tom, aby jeho práci nepodrobil střízlivé analýze. „Má-li být dnes Nezvalovo dílo skutečně příkladem, znamená to, že lidské selhání je u umělců na určité úrovni věhlasu a kulturního významu samozřejmostí a resignace na morální požadavky se chápe jako všední součást umělecké kariéry,“ konstatuje Pavla Pečinková v eseji o nezvalovském modelu umělce.

Couleur přináší dále například analýzu Nebeského režie Ibsenovy Divoké kachny z pera Jana Pospíšila, recenzi na výstavu The Pope smoked dope od Karla Halouna, referát Veroniky Tuckerové o Australském národním muzeu nebo Vajchrovu úvahu o prózách Jiřího Hájíčka a glosu o tom, co ví a neví Jiří Peňás… Vzpomínku na Jiřinu Haukovou napsala Marie Langerová.