V září rozšíří Edici Revolver Revue kromě jiných titulů próza Jana Čumlivského Union – Ideální stát. Z textu, který v ERR vyjde s ilustracemi Ondřeje Přibyla a v grafické úpravě Olgy Benešové, přinášíme úryvek:

(...)

5 Po paměti
Nahmát sem po paměti sáček s kávou, nahřál vodu v konvi, nalil jí do spodního segmentu, vložil do ní hliníkový sítko, nasypal ten zbytek kafe, přiložil na závit vrchní díl, vzal spodek do trička, dotáh a šoupnul na plotýnku.
Strojek si naposled vodchrchlal a pošel. Lovil sem zbytek marmelády v zasmrádlý lednici. Smrděla i potom, co sem ji zavřel. Už ani pořádně nechladila. Vytáh sem z uhláku starý noviny a při snídani přelouskal, co sem minulej tejden nestih. Moc toho nebylo, jen v tiráži sem vobjevil eště nějaký špeky.
Vlez sem zpátky do postele a snažil se soustředit na čtení. Ze zoufalství sem pustil rádio. Rozezlený důchodci s natáčkama a fialovym přelivem na hlavě, třídní nenávistí v hlasech.

6 V bedně se zas rozváděj
Chodil sem po šedivejch a černejch špinavejch ulicích a míjel lidský trosky, co nechtěj makat. Ssajou z krabicáků, sbíraj nedopalky. A já na ně platím svý daně. Já doplácim na jejich zhýralej a neseriózní život. Než se naděješ, je tu kolika, rak, infarkt a já to platim. A voni zůstávaj hrdý. Tvrděj furt, že naší pomoc nepotřebujou. Jen že někam jedou, že někde v prdeli republiky nastupujou za deset minut do práce a potřebujou nutně prachy na taxíka, že maj děti, který kvílej hlady po nejlevnější vodce. Míjel sem šedý vobčany, co myslej na bene, co maj doma.
Eldorádo u plotny, u televize, v posteli, u hobby ponku, na záhonku, na půdě, v honírně, ve špajzu, v garáži, v bazénu. Nirvánu chipsů, broumovskýho Opata a ligovýho zápasu sraček se sračkama, co dycky dopadne na kříž. No jo, myslej na kříž. Důchodci zmatený Duchem svatym, Vartovaja bašňa a pohled, kterej se rovná spasení. Ženský s igelitkama narvanejma žrádlem, co myslej jen na to, jak to všechno stihnou uvařit a zamrazit a v televizi už se zase rozváděj.
Vostrý chlapi, co sou nejrovnější z rovnejch, jen trochu marný ze svýho životaběhu. Mydlej to každej den v práci osum, deset, dvanáct hodin, pak v socce vlčíma pohledama šlehaj po každym kousku stehna nebo práskačky, co se jim namane. Dyž je při tom někdo přistihne, dělaj, jako že to je spíš fotrovská starost, aby jí tak nějakej násilník nenásilnil. Když je přistihne ženská, stojí jim ve vočích výhrůžka. Jen se podívej na sebe, ty flundro stará. A ta ženská se na sebe dycky podívá. A dycky už je trochu moc stará. Přesune se v úvahách nad sporák. Nebo před bednu. A vostrý chlapi myslej na svůj hypotetickej poklad, co maj v trezoru pod pivní vanou, která je tvrdá jako kámen.

7 Přes všechnu hořkost
Měl sem další podělanej kšeft. Ta ženská mi volala, abych našel jejího zaběhlýho bojfrenda. Stál sem na bulváru a rozmejšlel se kam dál. Vona, že je smutná a že ho potřebuje. Chvíli sem trénoval svý detektivní schopnosti a pak zamířil do svýho voblíbenýho bistra. Měl sem v plánu čekat na ten vokamžik pravdy. A taky mě to už všechno zběsile sralo. Na bulváru fízlové už zase přenášeli baby vymóděný do minisukní přes velký louže, co tu zbyly po poslednim monzunovym přívalu. Teplouš Pít si za barem pohrával se svojí nelegálně drženou upilovanou brokárnou a leštil její hlaveň utěrkou. Lek se, jak sem se neslyšně vopřel do dveří. Ale jak mě zočil, vomluvně se usmál, vrátil náboje do hlavně, zamaštěnou utěrku zastrčil za pásek a už to chystal. Stisknul sem v dlani boxera, jenom abych si dokázal, že, i přes všechnu tu hořkost, sem rovnej a tvrdej chlápek. Přede mnou stálo kafe. Zapálil sem si. Zapálil sem si a chvíle pravdy nepřicházela. Neměl sem na vybranou.
Sledoval sem stuhu dýmu, co vycházel zpod sloupečku popela. Kroutil se a rozpouštěl. Stuha se vovíjela kolem mojí hlavy, kolem hlavně Pítovy bouchačky pod barpultem, kolem Pítovy ruky s cigárem. Potáhli sme voba skoro zároveň. Stuha na vokamžik zaváhala a pak se začla znova nekonečně pomalu soukat z popela. Voba sme vypustili kumuly dýmu, který rozrážely jemnou linku stuhy a miniaturní vzdušný turbulence jí vsávaly do sebe. Hustá mlha se na vokamžik zaleskla na Pítovejch zrcadlovejch černejch brejlích. Pak sem se z ní vynořil já, unavenej a znuděnej, jak sedim na baru a v ruce držim to cigáro, co se z něj vysouvá ta stuha, co jí sleduju.
Přemejšlel sem vo tom. Vo kundalini.
Venku se mezitim smrklo, začlo znova chcát.
Lil sem do sebe už třetí kafe, lokál byl prázdnej, v protilehlym rohu místnosti jemně zrněla televize. Našedlý fleky se rychle pohybovaly ze strany na stranu, mezi nima pár tmavejch. Teplej Pít měl rád hokej, ale neměl rád kecy. Bylo ticho, jen elektrický výboje v televizi praskaly. Venku vytrvale šuměly kapky. Bylo hnusně, ale aspoň teplo.
Drtil sem křížovkářskou stránku novin. Sarmat na štyry, Alan na šest. Jevy přeměněný na věci, věci symbolizující stavy a dějiny, zakódovaný ve slovech, který sou nejapně vysvětlený v anotaci. Chlívky, který se na každym možnym místě křížej, jako by existovaly jen dvě cesty, jak toho cíle dosáhnout. Přitom není nezbytně nutný vobsáhnout všechno vědění omezený luštěbnim formulářem. Většinou můžeš tajenku vyplnit na první dobrou. Věnoval sem enormní množství času abstraktnim úvahám, v kterejch sem se ztratil.
Když sem se probral z myšlenkovýho kómatu, všim sem si, že v boxu sedí jeden z mejch starejch kompliců. Přised sem si. Bylo to dlouhý, únavný, starý a vetchý. Pak sem se doslech, vo jakýho buchara šlo tý nešťastný bábě. Teda já ho vlastně znal, ale teď vyšly najevo nový skutečnosti. Já znal i tu další sajtku i tu předchozí. Udělalo se mi šoufl. Případ byl vyřešenej. Zavolal sem tý bábě, ať si ho najde sama u tý druhý, nebo jak to vlastně chce, a rovnou sem jí řek, že si za to nemůžu nic účtovat. Další mistrovskej kus logiky a kriminalistický zkušenosti.

8 Miluju Prahu
Lampy tiše zářily ve skanzenu, když sem valil nočnim městem domu. V zákoutí u kostela páchnoucim močí sem zahlíd kurvu, jak kouří péro nějakýmu obtloustlýmu chlapovi. Nejspíš turista. Měl na hlavě kšiltovku a na sobě tričko Miluju Prahu. Tak nějak mě to povzbudilo. Viděl sem, že sou i neočekávaný radosti.
Došel sem do svýho kutlochu a došlo mi, že mě to nepovzbudilo vůbec.

(...)