KPRR 12/1998

O výstavě Josefa Lady v Jízdárně Pražského hradu uvažuje Viktor Pivovarov, o výstavě L'art brut v Domě U Kamenného zvonu Pavla Pečinková: „Mnohé z exponátů mimoděk ukazují, že naslouchání svému hlasu smí být jen východiskem, ne cílem cesty. Jestliže je art brut vnímáno jako rituál nebo modlitba, je to jen modlitba soustředěná k egu, nikam dál.“ Andrej Stankovič napsal nekrolog za Josefem Vohryzkem, „jediným přítelem, kterému vykal“, a recenzi Špačkova filmu Rychlé pohyby očí, nad nímž mimo jiné připomněl Kafkův aforismus: „Cesta je nekonečná. A přece k ní každý přikládá svůj dětský loket.“ Martin Hybler analyzuje knihy Richarda Rortyho a Umberta Eca, Aviezer Tucker podrobuje kritice Derridovo pojednání The Gift of Death. Novinové projevy Pavla Kohouta z posledních let zaujaly Adama Drdu: „Musí být strašná otrava pořád zdůrazňovat svoje zásluhy, přesvědčovat ostatní, že se mi život přes všechny peripetie povedl a že jsem se k němu dokázal postavit ‚jako chlap‘. Musí být velmi smutné setrvávat na pozici enfant terrible, a přitom říkat pořád to samé, co drtivá většina jeho generace...“