KPRR 29/2004

V úvodní studii 29. čísla KP RR si Martin Hybler klade s Tzvetanem Todorovem otázku, „na jaký neliterární řečový akt či diskurs odkazuje psaní o literatuře“, a přemýšlí o ní v souvislosti s dvěma odlišnými díly – Calvinovými Americkými přednáškami a Pecharovým dvacátým stoletím literatury. V rubrice recenzí a referátů pak Hybler uvažuje o Hamsunově knize Po zarostlých stezkách, a to z hlediska „věkového faktoru: literatury a písemných projevů vůbec pocházejících od devadesátníků je totiž velmi málo“. Esej Ludmily Vachtové pojednává o výstavách „jedné dámy a jedné paní“ – Georgie O'Keeffe a Marii Lassnig –, které připravil curyšský Kunsthaus; z Curychu naše spolupracovnice také referuje o začátku mezinárodního turné, jehož se dočkalo dílo Ladislava Sutnara. Tomáš Glanc navštívil kulturní událost letošního jara v Moskvě, výstavu Moskva-Berlín / Berlín-Moskau, a prostudoval nový ruský časopis s názvem Internacionála zde a nyní, který se mj. zabývá „úkolem vyložit nějakým opodstatněným způsobem, co znamenalo sedmdesát let komunismu a jak této nezrušitelné historické zkušenosti rozumět z dnešního hlediska“. Dva recenzenti se vypravili do pražské Galerie Rudolfinum: Viktor Kolář referuje o expozici české fotografie z let 1840–1950, Milan Pitlach píše o výstavě současné čínské fotografie. Kateřina Záhorová shledala pozoruhodnou Čičvákovu inscenaci Dobrého člověka ze Sečuanu a vyslovila podiv nad tím, proč se tak málo recenzentů a teatrologů zabývá podílem Dessauovy hudby, kterou v pražském Národním divadle nastudoval Petr Kofroň, na tomto Brechtově díle. Za „vykročení do slepé uličky“ považuje Marek Vajchr dvě nové prozaické knihy, Tobiáše Jirouse a Kateřiny Rudčenkové, z nakladatelství Torst. Vladimír Mikulka navazuje na svůj článek, který v KP RR uveřejnil před dvěma lety, a zkoumá, jakým směrem se dnes ubírá Dejvické divadlo, v posledních několika sezónách považované za velmi „prestižní adresu“. Michael Špirit před časem na stránkách našeho časopisu zase referoval o „nových vydáních starých knih“ Bohumila Hrabala; v tématu pokračuje nad výborem milánského nakladatelství Mondadori. Ve stati Jazyk a Just analyzuje Kamila Karhanová Slovník floskulí Vladimíra Justa, v Couleuru otiskujeme například Samkovy zprávy o českých výborech korejské lyriky a o antologii z písní okcitánských trubadúrů, Lukešův referát o výstavě architektonického díla bratrů Šlapetových, Halounovu poznámku o grafické úrovni diplomů České filmové a televizní akademie, Kosákovu glosu o jedné nepříliš zdařilé textologické příručce a nekrolog za Ondřejem Sekorou. V čísle čtenář najde i dva rozhovory: Radvan Pácl hovořil s hudebníkem a muzikologem Andreasem Kröperem nejen o Mozartovi, Salierim a umění poslechu vážné hudby, Terezie Pokorná se vyptávala Jiřího Hůly na jeho jedinečný Archiv výtvarného umění. Redakční rubrika Vytrženo začíná řádky, na nichž se Robert Krumphanzl pozastavuje nad částí interview, ve které šéfredaktor literárního měsíčníku Host zpovídal Jana Lukeše stran jeho knihy Prozaická skutečnost z roku 1982 „s naivitou čerstvého studenta prvního ročníku bohemistiky“. Zmíněné knize, kterou lze považovat za dobrý příklad tzv. odvážné oficiální kritiky osmdesátých let, je věnována rubrika Dokumenty.