KPRR 30/2004

V úvodní eseji KP RR č. 30 s názvem Conrad jako antropolog, Malinowski jako spisovatel vychází Zdeněk Vašíček z toho, že „zřejmě existuje početný soubor děl, která můžeme označit jak za umělecká, tak za vědecká. [...] Budeme-li mít příležitost srovnávat umělecké dílo a vědeckou práci s obdobným námětem a přibližně ze stejné doby, a budeme-li mít navíc více informací o jejich předlohách, okolnostech vzniku a postavení autorů, máme jistou šanci sledovat, jak se jedny cíle dosahují jinými prostředky. Jak se narativní technika a styl mohou vzájemně zastupovat s interpretací a vysvětlením“. „Pocit okraje, to je hlubinný prožitek vlastní situace ve světě. Každé dítě zakouší ten zážitek, že všechno už existuje, je udělané, událo se – bez něj a před ním. Je to něco jako nastoupit do přeplněného vlaku, a navíc bez jízdenky,“ řekl Ilja Kabakov na letošní konferenci v Sankt-Petěrburgu, o níž kromě jiného ve své Ruské kronice referuje Tomáš Glanc. Glosář Veroniky Tuckerové se dotýká především kulturních zážitků z USA, Francie, Dánska a Čech. Dvě úvahy pro KP RR č. 30 napsala Ludmila Vachtová. Nad basilejskými výstavami Kurta Schwitterse si klade i otázku: „Nad čím se to vlastně pohoršovali naši pradědečkové? V Basileji je k potkání Kurt Schwitters, klasik, evidentní duchovní bratr stejně starého Marcela Duchampa, vážný a zodpovědný občan s jedinečným smyslem pro humor, který dělal revoltu, ale myslil tím vždycky umění a byl přitom jedním z mála, kdo věděl téměř všechno o výstavbě předmětů zvaných obraz nebo socha.“ A nad monografií Vladimíra Boudníka konstatuje i to, že „každý z nás máme v hlavě obraz jiného Boudníka, muže s posláním, náruživého bojovníka za to nejmodernější umění, hromádku neštěstí, netrpělivého láteřivce, kazatele a vzdělavatele, zarytého romantika, naivního grafomana, snílka a rušitele veřejného pořádku. Ze součtu všech těchto a dalších možných obrazů nevzniká nutně objektivní Vladimír, ale je dobré o nich vědět“. Michael Špirit se zabývá knihou filmových esejí Karla Theina, o nichž soudí, že je „lze vnímat v sousedství inspirace, kterou vyzařují texty Pavla Kouby, Petra Rezka nebo Zdeňka Vašíčka“, přičemž tu nejde o srovnání „odlišného filosofického, uměnovědného nebo kritického založení jednotlivých autorů, nýbrž prostou schopnost myslet a psát“. Viktor Kolář píše o knize panoramatických fotografií Ivana Lutterera, Vladimír Mikulka o inscenacích Ondřeje Sokola v Činoherním klubu a Lucie Bartoňová o Urbanově románu Stín katedrály. Pavel Kalina se vrací ke Gibsonově filmu Umučení Krista a ke způsobu, jakým o něm bylo referováno. O tisících rozhovorů, natočených především s výtvarnými umělci, hovořili s redaktorem Českého rozhlasu Karlem Oujezdským Viktor Karlík a Terezie Pokorná. V Couleuru referuje Daniel Samek o třech publikacích věnovaných Madagaskaru, Michael Špirit o Holmanově edici Březinovy korespondence a Jiří Flaišman a Michal Kosák o některých reprintech z poslední doby. Zdeněk Lukeš pojednává o Berlínské architektuře na prahu nového století a Michaela Jakobsenová o Deníku Anny Frankové. V rubrice Dokumenty otiskujeme přednášku Françoise Mayerové Češi a jejich komunismus – pokus o sociologii paměti. Nechybí ani redakční glosář Vytrženo a blok Ohlasů, věnovaných mj. Krumphanzlově příspěvku o Prozaické skutečnosti Jana Lukeše, který vyšel v minulém čísle. Poslední stránky patří bibliografii KP RR č. 22–29.