KPRR 7/1997

„Naším cílem je zachránit alespoň vzpomínku,“ říká v rozhovoru o činnosti nadace CORA Zdeněk Lukeš. Ohlasy na projekt Jitro kouzelníků? ve Veletržním paláci analyzuje Bohuslav Blažek a dospívá k závěru, že drtivá většina zkoumaných reflexí představuje „smutnou přehlídku selhání naší výtvarné publicistiky“. Libuše Heczková zkoumá verše Petra Borkovce, o němž soudí, že je „víc než pozoruhodný básník“. Petruška Šustrová recenzuje knihy Portréty a Zkušenosti od Pavla Švandy, Veronika Dudková nad inscenací Sladký Theresienstadt v Divadla Archa vyslovuje otázku: „Copak je možné psát příběh, který se v Terezíně odehrává, a zároveň Terezín z celé hry vyloučit? Je možné psát o ghettu a vynechat přitom holocaust?“ Ondřej Štindl píše o Ondříčkově filmu Šeptej a Vorlově snímku Kamenný most, Jan Rejžek o Vostrého monografii Petra Čepka. „Katarse, kterou při sledování filmu prožíváme, je zcela účelová. Jde o očištění od hlubokého nánosu trusu struktur televizního světa, od různých Koljů, Fenoménů, Genů a Genusů, od televizních zpráv a reklamy,“ vrací se Antonín Kosík k Vachkovu filmu Co dělat?.