RR 120/2020

„Když jsem dorazila, rakev byla již otevřena. Vyndala jsem všechny kosti a veškeré zetlelé zbytky těla, všechno to, čemu se říká ostatky; žádná z kostí nebyla zlomena, ale všechny byly od sebe oddělené, a zbytky těla zetlelé. Přesto žebra ještě držela pohromadě, vždy po dvou nebo po třech, takže tvar hrudníku byl uchován. Lebka zůstala naprosto netknutá, ještě pokrytá kůží, ještě pokrytá dosti poškozenou kůží, se spoustou drobných vlásků, tak jemných, že je sotva bylo vidět,“ psala Vitálie Cuif-Rimbaudová v jednom z dopisů své dceři Isabelle, které publikujeme spolu s jejím listem Stéphanu Mallarméovi – dopisy vybral, přeložil a úvodem opatřil Miloslav Topinka, jehož monografie o Arthuru Rimbaudovi letos vychází v druhém, rozšířeném vydání v Edici RR.

Podstatnou část podzimního čísla tvoří vzpomínky Olgy Stankovičové, pojednávájící o životě s Andrejem Stankovičem, jejich zájmech i práci, lidských i zvířecích přátelích, ale také třeba těch, co na ně v dobách disentu donášeli – o jednom z nich píše: „My jsme ho tehdy brali skoro za svého, protože nás nenapadlo, že by někdo natolik obdařený talentem mohl být taková sebestředná a zlá mrcha. Ono mu to možná ani nedošlo, on byl políben Múzou, jemu Bůh sesílal silné melodie a texty a ostatní lidé byli jen jakýsi hemžící se potěr, který ho měl živit. Bohužel to Bůh tak jednoduše neudělal, a tak nastrčil StB.“ Rozsáhlý text, jenž nezapře svéráznost své autorky, vznikal po Stankovičově smrti a k vydání ho nyní připravil a zevrubným komentářem opatřil Michael Špirit; mimo jiné poskytuje brilantní výklad poněkud záhadného titulu těchto pamětí: Stehlík podle Mandelštamové.

Vzpomínky Olgy Stankovičové se vážou převážně k době před rokem 1989. V sousedství s nimi přináší RR pronikavou úvahu nad jedním nedávným užitím výrazu „socialistická společnost“ – Petr Fidelius zde kromě jiného konstatuje: „Mimo sféru komunistické řeči – ve světě empiricky prožívaném – byl výraz ten (coby pojmová slupka bez obsahu) prakticky nepoužitelný.“ V oné době vznikaly i dosud nepublikované prozaické texty básníka Petra Kabeše, jejichž výběr, pod názvem Jestliže začnu teď psát prózu, připravila pro podzimní číslo Anna Kareninová.

S irskou básnířkou Caitríonou O’Reilly vedla rozhovor Daniela Theinová, která také přeložila výběr z jejích textů. David Vichnar představuje dalšího autora zdejší anglofonní scény: Joshua Mensch napsal prózu přímo pro Revolver Revue.

„Ráda maluju, co vidím,“ říká Natalia Zourabova, výtvarnice narozená v Moskvě a žijící v Tel Avivu, v rozhovoru s Julií Ginzberg a Janem Sekalem. Publikujeme také ukázky jejích maleb. „Závěsný obraz může být tím, čím je nomádovi jeho koberec – domovem,“ píše Matěj Lipavský k výběru ze svých obrazů a instalací. V cyklu Ateliéry je představeno pracoviště jeho kolegy Jaroslava Grodla. Do cyklu Sedm přispěla Veronika Tuckerová a Petra Dočekalová ve svém seriálu přibližuje významné mezinárodní písmomalířské sympozium Letterheads.

V kritickém Couleuru vychází text Jeana-Gasparda Páleníčka k otázce sexuálního zneužívání v uměleckém prostředí, recenze Terezy Šnellerové na publikaci Normalizační festival, Marka Vajchra na knihu Textologie dnes, „další kapitola do dějin revizionismu“ od Lukáše Holečka, pojednávající o nedávných „výstupech“ Vojtěcha Filipa a časopisu A2, řeč Michaela Špirita za Stanislavou Mazáčovou a další.