100 Kč

RR 61/2005

Yves Bonnefoy je považován za největšího francouzského básníka poválečné éry. Koláž textů, kterou pro RR připravil Jiří Pelán, obsahuje rozsáhlý rozhovor, básně Rodný dům a Ales stenar a esej Poezie a univerzita, věnovanou osudům literatury a její reflexe v moderní době. „Jazyk, který zůstává osobní, když chce vyslovit to, co je univerzální; a náhoda – úděl každého individua –, která se neoblomně zapisuje i do nejpoctivějšího hledání toho, co je základní a prosté: to je básnická modernita, v tom tkví její neštěstí“, říká Bonnefoy.

V RR interview hovoří Michael ŠpiritJaroslavem Formánkem, českým spisovatelem pobývajícím ve Francii, o životních zkušenostech, psaní, fotbale, setkání s Jiřím Kolářem a knize Francouzský rok, která nedávno vyšla v Edici Revolver Revue. Petr Onufer přeložil a komentářem opatřil dvě legendární, u nás však takřka neznámé úvahy, které výrazně spoluvytvářely fenomén tzv. beat generation. Laděny jsou zcela protichůdně: zatímco Norman Podhoretz ve své ostré reflexi v souvislosti s beatniky hovoří o „ignorantských bohémech“, Norman Mailer neskrývá nadšení nad „frajerskými hipstery“. „Neviděl jí do obličeje, ten měla zakrytý loktem, ale překvapil ho způsob, jak spala. To elegantně oděné, štíhlé a delikátní tělo bylo odhozeno do kouta, nohy, vysoko ohnuté v kolenou, natažené na protější lavici, trup překulený na stranu, hlava skoro níž než nohy. Kdyby si někdo chtěl zvolit ke spaní tu nejnevýhodnější pozici, nemohl by se poskládat výstřednějším, ba dokonce brutálnějším způsobem“– Helena Stachová uvádí Gombrowiczovy Posedlé, mýty opředený a nadlouho ztracený „román pro služky“, který věhlasný autor psal na pokračování do novin na základě sázky. Marek Vajchr přeložil a komentuje ukázky z dopisů a vzpomínkových textů, dokládajících vztah Martina Heideggera a Emila Staigera. „Dokumentace střetu dvou velkých osobností je trvale inspirativním příkladem toho, že i nejvyhrocenější názorové spory lze vést věcně a s osobní noblesou,“ konstatuje Vajchr: „S největším napětím, dokonce proti své vůli, toužebně vyhlížím každé z Vašich slov. V celém duchovním životě současnosti nevím totiž o ničem, co by, poměřováno historickým významem, bylo s Vaším dílem byť jen vzdáleně srovnatelné. Zdá se mi být stejně jako dřív (pokud odhlédnu od novější hudby) tím jediným, co je opravdu dějinné. Odpusťte mi mé písmo, neboť mé prsty při lyžování poněkud odvykly svým ostatním úkolům,“ psal Staiger Heideggerovi v březnu 1949.

Podstatná část čísla je prostorem pro současné umění a design: V rubrice Nové práce otiskujeme básně Honzy Bendy a Václava Baumana, povídku Edgara Dutky a výtvarná díla Tomáše Měštánka, Ivo Pelichovského, Jiřího Petrboka a Jiřího Ernesta. Eliška Vlasáková je autorkou vzpomínkové prózy Svět knih a pohádek do mých čtyř let. Výtvarné práce Anežky a Miroslava Kovalových provázejí rozhovory s autory; Miroslav Koval hovoří i o zkušenosti kluka, kterému v osmi letech zavřeli z politických důvodů rodiče a ocitl se v dětském domově: „Na návštěvy do věznic jsme jezdili s tetou. Dvakrát třikrát do roka nočními vlaky přes pustá nádraží, a ráno stáli u brány v Pardubicích nebo v lesích nad Rtyní. Hodinová návštěva, setkání skrze mříže a skla, později i u stolů, ale s tupou přítomností dozorců“. Veronika Richterová tvoří své objekty z plastových obalů, fotografiím Arji Hyytaïnen dle Viktora Koláře „svědčí malý rozměr, nenápadnost, všednost“.

Viktor KarlíkKarel Cudlín se již počtvrté vypravili do prostor, kde vznikají výtvarná díla – tentokrát navštívili ateliér Františka Skály. V rubrice Z dílen grafiků je představen Tomáš Brousil. Číslo uzavírá Couleur a v něm recenze, referáty a glosy Ludmily Vachtové, Roberta Krumphanzla, Marka Vajchra, Jana Pospíšila, Karla Halouna, Veroniky Tuckerové, Michala KosákaJiřího Flaišmana.