148 Kč
(jinde 178 Kč)

RR 75/2009

Letní číslo RR přináší nové či dosud nepublikované texty tří básníků a tří prozaiků. Výbor z básní Ladislava Puršla má název Záznam, autorem experimentálních forem je Jakub Guziur a ukázkami představujeme rukopisy Miroslava Salavy. „Stále slyším z rádia verše, kterými se oznamuje, že don Rodrigo je králem ke své škodě. Jedná se o legendární ponaučení, jehož se mu kdysi dostalo v Herkulově domě. Já osobně se mohu vrátit pouze do časů, kdy jsem měl již nejdůležitější úsek života téměř celý za sebou, nicméně je to přesto podobně dávno“, čteme v próze Ivana Matouška, kterou bude RR otiskovat na pokračování. Pavel Kalina poskytl časopisu povídku Červený Kostelec, Antonín Mareš povídku Nomen-omen.

Tak tady máte mé vyznání víry. Nemusel jsem je ani psát, stačilo by, abych Vás odkázal na některé stránky v posledním [...]  svazku Hledání ztraceného času. [...] Úkolem umělce – spisovatele – má být, číst , vniternou knihu těch neznámých pramenů‘, symbolický smysl světa – a v tom mu nic a nikdo nepomůže. A kdekdo hledá výmluvy, aby se vyhnul této práci, aby nemusel luštit tuto knihu světa: ,chtěli zajistit vítězství práva, obnovit mravní kvalitu národa, takže neměli čas myslet na literaturu. Ale to byly jen výmluvy...‘ Ach ne, tohle není žádné schovávání se do ,věže ze slonoviny‘, to je být uprostřed světa, kosmu, života. Je to ovšem nesnadnější psát i nesnadnější číst než politisující literatura – a není proto žádné omluvy“, napsal v roce 1980 pařížské přítelkyni Jindřich Chalupecký v jednom z dopisů, jejichž výběr uvádí Marek VajchrLubomír Martínek. Literatuře a výtvarnému umění se celý život věnuje Hana Fousková – její portrét připravil Jaromír Typlt.

„Výjimečné to asi je... Nechci vynášet něco svého, ale rozhodně neznám nikoho, kdo by takhle uvažoval a pracoval“, říká o svém díle ve velkém interview Zdeněk Sýkora, český výtvarník, který je ještě ve svých bezmála devadesáti letech příznačně o mnoho slavnější v zahraničí než doma. Je mu věnována i rubrika Ateliéry. Obrazy Ondřeje Malečka, Davida Pešata a Vladimíra Vély přivedly Petra Vaňouse k úvahám nad expresí v mladé české malbě. Švýcar Urs Hänsenberger vytvořil fotografie hřbitova, kde odpočívají auta, „bizarní zdechliny novodobé mobility“. Luboš Drtina představuje čerstvou práci ze své grafické dílny: knihu s texty Miloše Doležala a hliníky Jiřího Bašty. Františka Štorma a Jana Jirouška zaujalo autorské dílo typografa Martina Amstutze. „Co vede typografa k tomu, aby se vyjadřoval k problémům na hony vzdáleným jeho profesi?“, ptá se Karel Haloun nad konceptem, jehož protagonistou Tomáš Brousil učinil pražského radního Richtera. „Odpověď je až urážlivě jednoduchá. Je to potřeba dělat co nejlépe svou práci.“

Rubrika Dokumentaristé přibližuje filmy o holocaustu Lukáše Přibyla. Zapomenuté transporty jsou sice jeho prvním, ale výrazným filmařským počinem – možná proto, že na nich pracoval deset let a v nezávislé produkci. Z americké esejistiky vybral Petr Onufer tentokrát úvahu Mary McCarthyové s výmluvným názvem Přenádherná Amerika.

Poslední stránky čísla patří opět kritickému Couleuru.