Jiřina HAUKOVÁ

Jiřina HAUKOVÁ (1919–2005), básnířka, studovala v Brně angličtinu a češtinu, po uzavření vysokých škol nastoupila do redakce přerovského deníku Obzor, v letech 1941–1942 redigovala navíc externě rubriku Lidových novin Žena a její svět. Od roku 1942 pracovala v knižním oddělení Ministerstva lidové osvěty v Praze, od roku 1945 v publikačním odboru ministerstva informací (u Františka Halase), od roku 1947 přešla do amerického oddělení zahraniční sekce ministerstva (u Adolfa Hoffmeistera), od roku 1950 je spisovatelkou a překladatelkou z povolání. Během gymnaziálních studií, kdy se intenzivně věnovala fotografování a postupně také psaní básní, se seznámila mj. s Josefem Kainarem a Ivanem Blatným, v počátcích své kulturně-publicistické činnosti na konci 30. let spolupracovala s Oldřichem Mikuláškem. V Praze se dostala do kontaktu s výtvarníky, fotografy a kritiky sdruženými v umělecké Skupině 42 (František Gross, Miroslav Hák, František Hudeček, Jan Kotík, Kamil Lhoták, Bohumír Matal, Jan Smetana, Karel Souček, Ladislav Zívr, Jindřich Chalupecký, Jiří Kotalík, Ivan Blatný, Jan Hanč, Josef Kainar a Jiří Kolář). Sama se stala její členkou v roce 1945. Kromě vlastní poezie knih Přísluní (1943) a Cizí pokoj (1946) se věnovala překladům z angloamerické literatury, se svým budoucím manželem J. Chalupeckým (od roku 1950) přeložila Pustou zemi T. S. Eliota (1947). V letech 1948–1958 a 1970–1990 svou tvorbu publikovat nemohla, uplatnila se však jako překladatelka. Z průběžně vznikajících vlastních veršů sestavila v dobách, kdy směla publikovat, sbírky Oheň ve sněhu (1958), Mezi lidmi a havrany (1965), Rozvodí času (1967), Země nikoho (1970). Její další knihy Motýl a smrt (1975), Světlo v září (1984) a Spodní proudy (1987) vyšly před rokem 1989 v samizdatových edicích. Po smrti svého manžela (1990) napsala rozsáhlou Elegii za Jindřichem Chalupeckým (1993) a během 90. let se k psaní poezie vrátila a vydala sbírku Mozaika z vedřin (1997). V roce 1996 byla vyznamenána Cenou Jaroslava Seiferta. Sbírky z let 1943–1993 vyšly v komentovaném vydání Básně (2000), následovala poslední sbírka Večerní prška (2002).

Rozhovor s Jiřinou Haukovou otiskla Revolver Revue v č. 25/1994, její verše vyšly v č. 37/1998, 43/2000 a 49/2002. Příspěvek o fotografických zájmech Jiřiny Haukové připravila pro RR č. 96/2014 Marie Langerová. Recenze jejího díla přinesla KP RR č. 22/2002 (Marek Vajchr) a 23/2002.