KPRR 2/1995

V článku Sprinteři a reprinteři pojednává Petr F. Hájek o současných edicích Váchalových děl. „Naše literární historie má špatnou pověst, zaslouží si však ještě horší,“ parafrázuje Jiří Holý výrok F. X. Šaldy v úvodu své analýzy, která se zabývá publikacemi věnovanými české exilové literatuře. „Je škoda, že kritika překladu v posledních letech jen živoří na okraji kritiky jiné. Zdá se totiž, že stávající vydavatelský boom stačil vyprodukovat tolik špatných překladů, že pro kritika takto specializovaného by to muselo být pravou pastvou,“ soudí Martin Machovec. „Olda Říha vypráví o tom, jak mu dělalo radost objíždět venkovské štace a zpívat 'bolševikovi pravdu do ksichtu' [...], Petr Janda popisuje krvavé půtky, kterými platil za to, aby mohl se svým famózním copánkem na televizní obrazovku. Dalibora Jandu neměli rádi, protože chraptěl,“ konstatuje v úvaze o mýtu českého rockového rebelství Ondřej Štindl. Petr Kofroň uvažuje o vztahu současné vážné hudby a rozhlase jako o médiu. Jindřich Pokorný připomíná knihu Juliena Bendy Zrada vzdělanců a ptá se po úloze českých intelektuálů v polistopadovém veřejném životě.