KPRR 22/2002

Na obálce a úvodnících Kritické Přílohy č. 22 je otištěna fotografie Viktora Koláře inspirovaná logem RR. Zdeněk Vašíček se zamýšlí nad rolí literatury v dnešních časech a poznamenává: „Der Spiegel doznává, že pečlivě hlídá, aby žádný z jeho článků nebyl inteligentnější než jeho průměrný čtenář. Nedivil bych se pak, kdyby být inteligentnější než Spiegel bylo uznáno jako oprávněný důvod k rozvodu.“ Týž zřetel zdá se nachází široké uplatnění i u nás, a to nejen na mediální scéně, kterou ochotně spoluvytváří stále sílící masa aktérů, často i z řad tzv. intelektuálů či nezávislých tvůrců (příklady viz též v rubrice Vytrženo), ale není zcela vzdálený například už ani pražskému Národnímu divadlu, jak vyplývá ze stati Vladimíra Mikulky o shakespearovských inscenacích režisérky Enikö Eszenyi: „Sexuálno je přítomno v nekomplikované, velmi názorné podobě. Objeví-li se kdekoli v textu slovo jako například ‚postaví‘ nebo ‚udělá‘, je zřejmě nad síly inscenátorů odolat svodu a neopentlit jej sexuálně laděným dvojsmyslem; o rekvizitách, které mohou nějakým způsobem evokovat falus, ani nemluvě“. Lze se pak divit, že to jde poslední léta z kopce i s hlasovou technikou českých herců a také s naším dabingem, druhdy světové úrovně, což v úvodním dílu svého glosáře dokládá Ivan Žáček. Příliš nadějné vyhlídky k nám zřejmě nepřináší ani módní vlna „cool“ dramatiky, na niž na rozdíl od většiny zdejších divadelníků a jejich recenzentů kriticky nahlíží Marta Ljubková. Petra Kolínská dochází v druhé části své analýzy současných Literárních novin k závěru, že poměr tohoto listu k literatuře „lze charakterizovat nejen jako neujasněný, nýbrž že zde máme co do činění s nezájmem a únavou“. Možná proto, že jeho šéfredaktor Jakub Patočka má, jak ukazuje Michael Špirit, poněkud jiné starosti. Miloš Doležal objevil „další sakrální atrapu“, tentokrát v novém kostele sv. Václava v Petrově u Strážnice. Do tamní křížové cesty její autorka „vpravila paneláky s anténami a satelity, švejkovsky předválečný invalidní vozík, kanape, hrací automat, sklenky na sekt, mileneckou dvojici (zřejmě symbol nevázané lásky)“. Zdeněk Lukeš píše o třech „nových i zmizelých“ stavbách Prahy a o Šváchově knize Lomené, hranaté a obloukové tvary. Václava Sokola zaujalo několik výtvarných událostí, mj. výstava Adrieny Šimotové a sbírka Jiřího Koláře představená ve Veletržním paláci. Tomáš Pospiszyl se vrací k projektu Křídla slávy v galerii Rudolfinum a shledává nápadné souvislosti mezi tzv. akademickým uměním konce 19. století a tím, co se děje v umění aktuálním. O fotografických knihách a výstavách roku 2001 pojednává Michal Janata. Marek Vajchr opatřil svoji úvahu nad sbírkami Jiřiny Haukové a Jiřího Kostúra titulkem Kdopak by se v lese bál. „Psychoanalytik Daniel Sibony mluví u člověka o dvou tělech – tělu-paměti a tělu-přítomnosti. Prvé je u Fidelia ztučnělé, druhé naopak neduživé. Fideliem hlásaná universálnost jeho metody je tak do značné míry kompromitována“, domnívá se Martin Hybler poté, co prostudoval Kritické eseje Petra Fidelia. Tomáš Glanc pokračuje v Ruské kronice. Podstatná část čísla se váže k tématu Mnichova, resp. jeho zdejší reflexe: stať Ivana Müllera se zabývá osobností Jana Tesaře a jeho knihou Mnichovský komplex, Jindřich Pokorný se zamýšlí nad Mnichovským syndromem Bořivoje Čelovského. „Nesvatá aliance komunistického dědictví a bohorovné bodrosti v kruhu dobrých kamarádů se na české politice podepsaly, až to hezké není“, domnívá se Markéta Brousková a nám nezbývá než dodat: Nejen na české politice.