Přihlásit
Vážení a milí čtenáři, autoři a příznivci Revolver Revue!
Dovolujeme si Vás upozornit, že ještě do konce února máte možnost sobě nebo prostřednictvím dárkového certifikátu svým blízkým předplatit RR nejen s obvyklými výhodami, ale také s bonusem v podobě vybraných knižních titulů z Edice RR zdarma dle Vašeho výběru. Podrobnosti vizte zde. Pokud si RR předplatíte, kromě jiného tím nejsnadnější cestou napomůžete tomuto časopisu k další existenci, která není samozřejmá. A také se budete moci už teď těšit na to, že jen za pár týdnů obdržíte první, jarní číslo jubilejního 35. ročníku. Co bude obsahovat, můžete vyčíst z jeho editorialu:
Interview s Paulem Wilsonem, v RR č. 118/2020 skryté, má rozměr knižního rozhovoru. S překladatelem, publicistou, editorem, vydavatelem a někdejším členem členem skupiny The Plastic People of the Universe hovořil Adam Drda a Terezie Pokorná o jeho dětství v Kanadě, dospívání v době studené války, studiích na universitě v Torontu, kde k jeho profesorům patřil například Northrop Frye, a později v Anglii, o pobytu v Africe, Georgi Orwellovi i dalších osobnostech, jejichž práce a působení pro něj byly podstatné, i o jeho názorech nejen na totalitní systémy. Rozhovor je kromě jiného poutavým svědectvím o jedinečné životní cestě svobodného západního intelektuála, vnímavě otevřeného podstatným, i když mnohdy nenápadným možnostem a výzvám, druhou polovinou 20. a prvními dekádami 21. století a má titul Je vždycky pohodlnější propadnout iluzím než pátrat po pravdě. Podstatné zkušenosti Paul Wilson získal i v „normalizačním“ Československu a také o nich a vůbec vztahu k této zemi v rozhovoru hovoří. Tématem „normalizace“ se zabývá i Petr Fidelius v eseji Byla normalizace normální?. Konstatuje, že „takzvaná konsolidace [po okupaci v roce 1968] byla de facto úspěšnou restaurací režimu nastoleného v únoru 1948. Straničtí vůdcové si mohli blahopřát: konečně zase zavládl normální stav věcí.“ A svůj zájem soustřeďuje především k sémantice pojmu „normalizace“.
Výběr svých nových básní časopisu poskytl Robert Krumphanzl, Borjana Dodova v RR č. 118 publikuje ukázku z povídkového cyklu, Marcel Sauer z rozsáhlejší prózy. David Vichnar vybral tentokrát z pražské anglofonní scény text, jehož autorkou je Holly Tavel a v němž se píše i o tom, „jak za nestálého večera, když je z moře temná nepoznatelná krajina, vysedává sběrač na kýmsi opuštěném plážovém ručníku a když si dá poslední lok, žilami se mu rozproudí teplo. A jak mu, když hledí na vzdouvání tmavého moře, připadá, že vodním povrchem nakrátko proniká zvláštní kulovitá záře, která stejně rychle zas mizí a moře se samo do sebe uzavře jako kůže, jež se sama hojí“. Rozsáhlý blok je věnován povídkám současné ruské spisovatelky Ljudmily Petruševské, k jejímž základním tématům patří, jak konstatuje Hana Kosáková, „porušená komunikace“. Edith Whartonová získala roku 1921 jako první žena v historii Pulitzerovu cenu za román Věk nevinnosti a Hana Ulmanová pro RR přeložila její povídku Římská horečka, jíž tato americká spisovatelka navázala na slavnou novelu svého přítele Henryho Jamese Daisy Millerová.
Petra Dočekalová přebírá štafetu po Petru Babákovi a v sérii příspěvků pro RR se hodlá věnovat podnětům ze své bezprostřední praxe: letteringu, písmomalířství, kaligrafie a typografických úkolů. První část věnuje „esu americké písmomalířské scény“, Johnu Downerovi. Černobílé snění je název fotografického cyklu – s jeho autorkou Max Moldau hovořil Ondřej Přibyl. Výběr objektů Pavla Hoška provází rozhovor, který s ním vedla Iva Mladičová. V rubrice Ateliéry je představeno pracoviště Jiřího Bašty, jehož dílo bylo čtenářům RR v obsáhlém bloku přiblíženo v minulém čísle. Do rubriky Sedm přispěl Jan Petránek: „Sedm? Sedm je i dnů. Třeba strávených v Káthmandú, ještě nedávno tajemném městě K. Sedm může být i návštěv krámků s předměty místní kultury a pokaždé lze zažít dobrodružství.“
I jarní číslo uzavře kritický Couleur s reflexemi aktuálního kulturního a společenského dění.
Budeme věřit, že RR zachováte přízeň, a zdravíme Vás za celou redakci