Revolver Revue

V těchto dnech se uzavírá příprava velkého knižního výboru denních Událostí Bohumila Doležala a kniha, která vyjde k 25. výročí listopadu 1989, bude odeslána k tisku. Pokud chcete vydání podpořit a být v knize uvedeni mezi jejími sponzory, můžete libovolnou částkou přispět na níže uvedené konto RR ještě do 5. října 2014.

Konto RR: 171178049/0300 (ČSOB). Ve zprávě pro příjemce prosíme uveďte „dar“. Chcete-li uzavřít i darovací smlouvu, kontaktujte nás: 777 654 516, ivana.metelkova@seznam.cz).

O projektu

V Edici Revolver Revue vyjde letos na podzim kniha Události, která bude obsáhlým výborem z deníku kritika a komentátora Bohumila Doležala z let 2000–2014. Kniha nepřinese jen soubor článků „známého autora“ publikovaných již dříve v denním tisku a ve výběru i knižně, nýbrž že to bude obsáhlý, více než čtyřsetstránkový výbor z každodenních glos a komentářů, které Bohumil Doležal v posledních čtrnácti letech zveřejňoval jen na své internetové stránce. Domníváme se, že kniha to bude mimořádná a podstatná: názorně ukáže nejen to, že nezávislý kritik Doležalova formátu se v českém veřejném životě objeví jen jednou za čas a v českém prostředí po roce 1989 představuje obzvlášť výjimečný a těžko souměřitelný úkaz, ale přinese také jedinečnou komentovanou kroniku naší doby, jejíž autor mimo jiné zaznamenává a analyzuje – s mimořádnou jasnozřivostí, inteligencí, erudicí i vtipem a také vytrvalostí – podstatné příčiny postupného propadu místní politiky a veřejného dění, a to v kontextu vybraných událostí historických i světových. Doležalovy Události tak přinášejí také případné a inspirativní odpovědi na otázku, proč se česká demokracie neustále vyvíjí k horšímu, resp. proč se nevyvíjí k lepšímu – i z toho důvodu nikoli náhodou Revolver Revue vydání plánuje k výročí pádu komunistického režimu v roce 1989.

Výbor Událostí Bohumila Doležala v Edici Revolver Revue, ze kterého níže přinášíme ukázku, připravil Adam Drda ve spolupráci s Terezií Pokornou, autorem grafické úpravy je Viktor Karlík, kniha v pevné vazbě bude čítat přes 400 stran formátu 165 x 240 a bude obsahovat rejstřík.
RR

Bohumil Doležal – Události
(několik zápisů z podzimu a zimy 2000/2001)

19. října • Měla Helenka třetí možnost? Totiž Helena Vondráčková. V příloze LN s ní uveřejnili rozhovor, kde mluví mj. o tom, že po roce 1968 měla možnost buď emigrovat, nebo se přizpůsobit požadavkům režimu. Nějaký čtenář namítá, že mohla jako Marta Kubišová dělat uklízečku, jako kardinál Vlk mýt okna, jako Dienstbier topit či jako Šilhán kopat kanály. Myslím, že je to ještě jednodušší. Mohla se stáhnout do ústraní bez okázalých gest, pracovat jako učitelka v mateřské školce, úřednice v nějakém podniku nebo poštovní doručovatelka. Po čase by na ni všichni zapomněli, ani po listopadu 1989 by se nedočkala žádné veliké slávy. Ale zachovala by se důstojně a správně. Ti lidé vůbec nestáli před dilematem emigrace – zvuková kulisa husákovskému režimu – nádeničina. Chtělo to jen se trochu uskrovnit.

23. října • Podle průzkumu veřejného mínění prováděného na počátku tohoto roku v několika zemích kandidujících na vstup do EU si většina Čechů myslí, že české hospodářství je na tom špatně a lepší to už nebude. Současně si však myslí, že se mají docela dobře a bude to ještě lepší. Zdá se, že se tu uplatňuje letitá zkušenost z komunistické éry. Veřejná sféra nejenže není se soukromou vůbec propojena, ale rozklad a úpadek veřejné sféry je to, co soukromé sféře nejvíc svědčí: vytváří se životadárný humus, a důmyslnou soustavou tunelů a tunýlků pak lze odvádět životodárnou materii z bezbranného těla toho, co lze označit tak, že to „není naše“, přímo do tepla našich domovů. Dokud se nezmění tahle mentalita, půjde to s českou společností z kopce.

7. listopadu • Tempora mutantur… Zdalipak si ještě někdo vzpomene na toto osudové výročí, den řinčení zbraní na Rudém náměstí, velkohubých projevů a otravných tirád v bolševickém tisku. České noviny, které sleduji, je ani nezaznamenaly. Kéž bychom se neviditelných následků „Velkého října“ v našich duších zbavili tak snadno, jako jsme na něj zapomněli.

14. listopadu • Prý přibývá pohřbů bez obřadu, lidé si nechtějí drásat city morbidními ceremoniemi. Zjevně jsou přesvědčeni, že umřít je něco, co se vymyká normalitě, tedy smůla, a že sami nikdy neumřou. Ve skutečnosti rozloučit se se zesnulým je projev elementární slušnosti a připomínka, že ani nás to jednou nemine; mimo jiné i proto záleží na všem, co v životě uděláme. Jsou věci, které se buď odčinit nedají, nebo to už nestihneme. Sekularizovaná společnost vede lidi k tomu, že si odvykli umírat: přitom umře každý.

25. listopadu • Celá země řeší otázku, zda má mít Emil Zátopek státní pohřeb. Je dobře, že nemáme nic důležitějšího na práci. Náměstek ministra školství Malý prohlásil: „Emil Zátopek si rozhodně zaslouží úctu za to, co udělal pro tento stát.“ Pan náměstek se domnívá, že v padesátých letech existoval „tento stát“? Politolog Zdeněk Zbořil omlouvá Zátopkovo selhání v roce 1969: „Víte, já si pamatuji, jak chodil hrbatý od měření vody, či co to dělal na tom bagru, a už byl také starší a začala se mu hroutit páteř. Velké hrdinské činy vždy bývají dost časově omezené, člověk málokdy vydrží žít celý život jako hrdina. Velcí hrdinové se snaží umřít co nejdřív, aby hrdiny mohli být.“ Podle této logiky musí člověk koukat co nejrychleji umřít; jinak se z něj stane kurva. Nadměrná skepse.

• V rozhovoru pro Právo říká místopředsedkyně KSČM Rujbrová: „Přiznám se, že o tom, kolik tehdy bylo disidentů a pronásledovaných lidí, se dozvídám skutečně až od roku 1989, a to převážně z novin… V naší republice tehdy žilo 15 milionů lidí a pravděpodobně každý z nás nese určitý díl viny za to, že nedokázal otevřít ústa, nebo ho prostě ani nenapadlo, aby nahlas řekl, že se mu to a to nelíbí…“ Nenapadlo ho to zjevně zejména před paní místopředsedkyní, která za normalizace byla nejprve předsedkyní Senátu Městského soudu v Brně a poté Okresního soudu v Blansku. Mohlo by se totiž stát, že by ho pak dostala do péče. Asi z téhož důvodu byla paní místopředsedkyně tak špatně informovaná o pronásledování a disidentech. Lidé se jí o takových věcech asi nesvěřovali. Přece jen se tedy něco po Listopadu zlepšilo i pro paní Rujbrovou, která se ovšem za totáče podle vlastních slov neměla zase až tak špatně: „Upřímně říkám, že většina toho, co se dělo kolem mne, se mi líbila. Neměla jsem důvod být nespokojena.“ Když si člověk přečte její curriculum vitae, nemá důvod jí nevěřit.

7. prosince • V souvislosti s pohřbem Emila Zátopka zachvátila české noviny lavina neuvěřitelného vyvádění. Různí potentáti soutěží o to, kdo řekne větší hovadinu. Předseda Českého olympijského výboru: „Celý svět ztratil jednoho ze svých největších hrdinů…“ (To sedí, zejména když vezmeme v úvahu hrdinovo chování za normalizace.) LN uvádějí, že „mnozí v této souvislosti vzpomněli pohřeb Jana Palacha nebo předtím T. G. Masaryka“. To už je přímo úděsné: v současném českém Slavíně usedají pospolu ti, co se upálili na protest proti nedůslednosti a často i zbabělosti českých komunistů s lidskou tváří, s těmi, co se (jistěže pod hrubým tlakem, ale přece) podělali. V této věci patří Emil Zátopek spíše do sousedství Alexandra Dubčeka a Oldřicha Černíka. Vím, že o mrtvých se má psát jen dobře, ale tam, kde chvála je současně lež, je na místě mlčet.

9. prosince • Rusko má staronovou hymnu: Sajuz něrušimyj, ovšem beze slov. Budou si ji tedy zatím jenom broukat, ale stejně je to útok na nervy lidí v bývalých ruských koloniích. Zdá se, že se z Ruska postupně stává jen jakýsi zatím o něco umírněnější Sovětský svaz.

16. prosince • Titulek v Právu: „Turisté si u nás dávají lacino spravovat zuby“. V podtextu je: vyžírají nás, cizáci. Rozumí se odvěcí nepřátelé, Němci a Rakušáci. V textu se pak mezi řečí konciliantně přizná, že z toho mají užitek obě strany. A následuje vlastenecké varování: „Nemělo by se ale stát, že lékař se bude věnovat těmto (cizáckým) klientům a zanedbá české pacienty, kterým ošetření hradí zdravotní pojišťovna.“ Perfektní mediální práce, ještě že se o nás tolik starají.

3. ledna • Radostná zpráva: Václav Bělohradský už je zase na té správné straně! Chvíli mu trvalo, než se otřepal z pádu Václava Klause, pak smutně bloumal po stránkách Práva, nyní už tiskne zase v LN zasvěcené články na podporu druhé sametové revoluce.

• Policie varuje zahraniční turisty pomocí letáčků před rozšířenou českou zlodějinou, v Právu přemýšlejí o tom, je-li to správné nebo ne. Psycholožka Irmanovová to považuje za projev českého sebemrskačství a nedostatku sebevědomí. Typický projev české hrdosti. Dáme ji najevo, když zatlučeme, že se u nás mocně krade. A pak bude všechno po česku v pořádku: navrch huj, vespod fuj.

12. ledna • Ke krizi kolem České televize: včerejší demonstrace na Václavském náměstí se účastnilo o dost méně lidí než té první. […] Na demonstraci přečetl kdosi dopis Miloše Formana, brojícího proti „politikům“: na politiky je třeba si dát větší pozor než na zloděje. Ve skutečnosti je třeba dát si větší pozor na pana Formana a jeho nejapné řeči než na zloděje. Pokračuje v tom, co začal už v novoročním přípitku a co by dovedeno do důsledků znamenalo anarchii a otevřená vrata pro manipulaci ještě horší, než byla ta komunistická. Bez politiky, politických stran a politiků neexistuje svobodná společnost. Nejvydařenější na tom je, že to pan Forman dělá ze svého amerického zátiší, kdežto plody jeho nezodpovědného vyvádění sklidíme my tady.

17. ledna • Poslanec Pilip a studentský předák z roku 1989 Jan Bubeník, kteří jsou už zhruba týden zadržováni na Kubě, kde se mimo jiné sešli s tamními disidenty, budou zjevně postaveni před soud. Castro se rozhodl, že se na ČR vyřádí. V zásadě mu v tom nic nebrání. Předpoklad (obávám se, že ho sdíleli i nešťastní postižení), že na zdatné Čechy, miláčky Madeleine Albrightové, si nikdo netroufne, se nepotvrdil. (À propos, vzpomínám si, že jeden významný český diplomat, za mlada nadějný reprezentant mladé české socialistické literatury, napsal někdy na počátku šedesátých let báseň začínající verši: „Fidéle, drahý vousáči, ty se mi velice líbíš“. Možná, že by byl kvalifikován pro diplomatickou misi ve věci obou zadržených: je třeba pouze báseň vyhledat, přeložit do španělštiny a poslat starému Castrovi jako doporučení).

3. února • Miroslav Ransdorf prohlásil v rozhovoru pro Právo: „Podívejte se, já jsem byl na Kubě mnohokrát a nikdy mi tam nebyla kladena žádná omezení pohybu.“ Výrok týdne.

7. února • Naši zlatí hoši z Havany opět doma! Pan poslanec Pilip říká: „Byli jsme si vědomi, že riskujeme i zatčení, představovali jsme si ale tak dva tři dny, a ne 25 dní v nepředstavitelných podmínkách, které jsou ale v kubánských věznicích normální.“ Dá se tedy říci, že základním problémem obou pánů byla nedostatečná fantazie. Pan poslanec „ostře rozlišuje mezi kubánským režimem a kubánským lidem“, problém je jen v tom, že Fidelovi tato ostrá rozlišovací schopnost úplně chybí, a tak z obou zadržených dostal, co potřeboval. Petr Pithart v rozporu s protokolem obdaroval Fidela […], dal mu křišťálové šachy a doprovodil to poznámkou, že oba musí hrát otevřenou hru. Na to mu starý desperado řekl: „Vidím, že jste filosof.“ Musel z něho mít podobnou srandu jako kdysi Stalin z Beneše.

9. února • Petr Pithart se z Kuby vrátil jako nefalšovaný barbudo: je proti plošným sankcím vůči Kubě (Američané budou mít radost), mluví o nadstandardních možnostech ekonomických styků (všichni s nostalgií vzpomínáme na pomeranče mdlé chuti, které vypadaly, jako by se jimi před odesláním koulovaly opice, na odporně nasládlé cigarety, které netáhly, a třtinový cukr, který jsme nepotřebovali). A pokud jde o tradici česko-kubánské spolupráce, je třeba upřesnit: byla to spolupráce československého bolševického režimu s kubánským bolševickým režimem dirigovaná z Moskvy.

14. února • Radim Uzel, bojovník za sexuální práva české populace, si to na stránkách (Rudého) Práva vyřídil s křesťanstvím. Dodnes jsem netušil, že sexuální revoluce nějak souvisí s bolševickou.

15. února • Ministr Grégr, tento novodobý stavitel pyramid, přišel s další iniciativou: do skřípajícího soukolí českého hospodářství je pro povzbuzení třeba nalít bratru dvě stě šedesát miliard Kč. Tím bude nastartován český hospodářský zázrak. Problém je ovšem v tom, že za padesát let pobytu v Rusku česká společnost ztratila určité pracovní návyky a kulturu práce. To jsou všechno věci, jejichž rekonstrukce bude trvat mnoho let a vyžaduje stimulaci nemateriální povahy. Představa, že pracovní morálku lidí lze regulovat přivíráním a povolováním kohoutku od penězovodu, stojí v podstatě na marxistických základech. Za mých mladých let se tomu říkalo „hmotná zainteresovanost“ a nikdy to pořádně nefungovalo.

22. února • Dejte sem tu pásku! S těmito slovy napadl Milan Knížák fyzicky redaktora Práva Kramera, který s ním pořizoval rozhovor. Musím spravedlivě uznat, že Kramer je opravdový profesionál, zachází se svými protějšky velmi nemilosrdně a tak to taky má být. Jeho velká interview patří k tomu, co v Právu stojí za to číst. Naproti tomu ředitel Národní galerie je zjevně to, čím by Václav Klaus a ODS rádi nahradili nehodné a apriorně levicové intelektuály, až budou buď vyhubeni, nebo raději sami dobrovolně vymřou: energický selfmademan, vzniklý zkřížením náboženského reformátora anglosaské provenience a sapéra Vodičky.

23. února • Fobie ze zneužití údajů získaných při sčítání obyvatelstva je velmi příbuzná strachu z nemoci šílených krav. Je zajímavé, jak jsou na takové věci cimprlich v zemi, kde po několik desetiletí donášel bratr na bratra, až se hory zelenaly.

28. února • V Polsku byl obžalován bývalý velitel internačního tábora pro Němce z roku 1945. Chlapík má smůlu, ve zdraví se dožil dnešního dne: v době, kdy organizoval a prováděl zvěrstva, mu totiž bylo teprve 21 let. I tak se tužil. Vraždy a znásilňování byly v táboře na denním pořádku, on sám nese zodpovědnost za to, že bylo za živa upáleno nejméně 48 Němců. Poláci jsou sebevědomější národ než Češi a více si váží své pověsti: postavili darebáka před soud. Naši vrahouni si užívají pokojného stáří.