Revolver Revue

Veronika TUCKEROVÁ

Bedekr Kafka

Kniha vede čtenáře po dvou méně probádaných liniích české kafkovské recepce. První se inspiruje postavou Josefa K. z románu Proces, který má za úkol v jedné z kapitol provést italského obchodního partnera po chrámu svatého Víta. Podobně hledal později pražské kafkovské stopy dodnes nedoceněný spisovatel a překladatel Emanuel Frynta; pomáhal i prvním zahraničním „turistům“, kteří přijížděli do města ve snaze vypátrat kontext Kafkova díla. Druhá linie knihy se rovněž inspiruje topografickou metaforou: mapuje přítomnost Kafky v době, kdy zmizel z veřejného prostoru, byl přitom čten a vnímán jako zásadní autor mnohými českými básníky, spisovateli a výtvarníky, jejichž vztah ke Kafkovi, jak napsal v dopise Mikuláši Medkovi Zbyněk Sekal, byl „vroucí“ (Egon Bondy, Bohumil Hrabal, Jiří Kolář, Jan Hanč, Bohumila Grögerová, Josef Hiršal ad.). Kromě tří ústředních kapitol (I. Kafkova Praha: od Eisnerova trojího ghetta po kafkovský baedeker Emanuela Frynty, II. Kafkovští turisté a jejich pražští průvodci, III. „Můj vztah ke Kafkovi je vroucí“: Kafka v padesátých letech 20. století) obsahuje kniha několik „zastavení“ věnovaných dalším tématům, bohatý obrazový doprovod a rejstříky.

Veronika Tuckerová (nar. 1968) působí na slavistice Harvardovy University v Cambridge, Massachusetts. Pracovala také jako redaktorka, překladatelka a publicistka, publikovala mj. v Revolver Revue a v Kritické Příloze RR, Lidových novinách, Respektu, Roš Chodeši, Harvard Review, New German Critique a Journal of World Literature. Překládá z angličtiny a němčiny např. paměti G. Scholema Od Berlína k Jeruzalému (2003), k vydání připravila výbor z básní I. Blatného The Drug of Art (2007) a napsala doslov k prvnímu českému vydání Hovorů s Kafkou G. Janoucha (2009). Bedekr Kafka volně vychází z knihy Reading Kafka in Prague. On Translation, Samizdat, Censorship, Export, and Dissent, která vyjde v newyorském nakladatelství Bloomsbury Academic v roce 2025.

K „tajným pomocníkům“ (heimliche Helfer) západoněmeckého badatele Klause Wagenbacha patřil v padesátých letech mj. Jiří Weil. Wagenbach v roce 2010 zavzpomínal, jak v dávné žádosti o vízum uvedl jako předmět svého výzkumu raději E. E. Kische, a nikoli Kafku. „Bylo to krátce po Stalinově smrti, v době maďarského povstání – Kafkovo jméno bylo tabu. Ale práce v archivech byla tím nejsnazším: Kafkovo jméno buď neznali, a pokud ano, uhnul jsem k Egonu Erwinu Kischovi, který byl vnímán za komunismu pozitivně: a od Ki ke Ka to byl už jen krůček.“ Navštívil poté Vosek, rodiště Kafkova otce, a Poděbrady, odkud pocházela matka. V Praze bylo možné zmínit Kafkovo jméno pouze mezi přáteli. Podařil se mu velký úlovek, když objevil Kafkův osobní spis z Dělnické úrazové pojišťovny, kde Kafka pracoval. Weil ho představil archiváři v Ústřední radě odborů jako „západoněmeckého přítele míru“. Když Wagenbach požádal o osobní svazek zaměstnance v pojišťovně, Franze Kafky, archivář se zeptal: „Jak jste říkal to jméno?“, a bylo vyhráno.

Tématem Kabešova fejetonu z roku 1983 není Kafkovo dílo, ale setkání s příslušníkem státní moci, které začíná větou parafrázující jiný známý úvod: „15. prosince jsem se nedopustil ničeho zlého, neboť jsem se dostavil přesně; ačkoli teď už nevím, jestli v deset, nebo v jedenáct“ (časový údaj odkazuje k příjezdu Josefa K. do katedrály). Poté vyšetřovatel pronese nečekaně: „Kafka.“ „A já ztuhnul. Slyšel jsem sice od přítele, že se mu vyšetřovatel představil po čase jiným jménem, ale já se musel začít bát. Dvorský coby Kafka může mě i klovnout.“. Kabeš si zde pohrává s performativní funkcí jazyka, kdy se pronesené slovo může stát skutečností, literárním prostředkem, který byl v souvislosti s Kafkou hojně popsán, ať už v Procesu, Proměně či „Ortelu“. Kabešův lehčí tón se záhy proměňuje ve výhrůžku: podstatou předvolání je poradit básníkovi, jak se má chovat, pokud se s ním spojí západní novináři, kteří snad přijedou do Prahy kvůli Kafkovi: „Jak máme zjištěno,“ Kafka bude mít v roce 1983 výročí. Kabeš s novináři může mluvit o Kafkovi, ale rozhodně by neměl mluvil o perzekucích, které zažívá coby signatář Charty 77.

V duchu, který je prodchnut upřímností i ironií, promluvil Havel při převzetí čestného doktorátu na Hebrejské univerzitě 26. dubna 1990. Pozvání do Jeruzaléma využil k tomu, aby se vyznal z „dávného a vpravdě intimního vztahu k velkému synu židovského národa, pražskému spisovateli Franzi Kafkovi“. Přiznal, že jeho „apatický vztah ke kafkovskému bádání“ má „velmi zvláštní důvod: totiž pocit, že jediný, kdo Kafkovi rozumí, jsem já sám, a že mi tudíž nikdo nemá co jeho dílo zpřístupňovat“. Dokonce připustil „nejasný dojem“, že „kdyby Kafka neexistoval a já uměl psát lépe, než umím, napsal bych celé jeho dílo já“. Oproti členům Kongresu USA, kteří byli v únoru 1990 vystaveni filosofickým otázkám, když v Kapitolu naslouchali Havlovu proslovu, v němž prezident Československa citoval Hegela, bylo publikum na Hebrejské univerzitě v problematice středoevropské literatury nejspíš zběhlejší. Ale i tak je zde na straně řečníka patrná jistá bláhovost, již by dramatik se smyslem pro absurditu a ironii mohl sám rozpoznat: zatímco Pražanovi roku 1990 se asi nezdálo nic přirozenějšího než mluvit v Jeruzalémě o Kafkovi, Izrael té doby byl vzdálen pražskému německožidovskému prostředí stejně jako washingtonský Kapitol fenomenologii.

Kniha vychází za finanční podpory Ministerstva kultury ČR a Magistrátu hl. m. Prahy.