RR 28/1995

„Hrdinství nebo zrada jsou pojmy, které platí pro všechny doby. Vždycky je nějaký společenský tlak, vždycky platí určitá móda a říci ‚ne‘ pokaždé vyžaduje jistou duchovní sílu,“ odpovídá v anketě o hrdinství Petrušce Šustrové Václav Malý. „Jsem klidný, třebaže odcházím nerad,“ napsal v den své popravy 18. 12. 1942 své ženě a matce svých dětí z nacistického vězení Oldřich Hlaváč. Próza Gustawa Herlinga-Grudzińského Blahoslavená, svatá vypráví o dívce, jejíž tragický osud určily události v bývalé Jugoslávii. „Žít až do smrti, to je dost,“ čteme ve verších ze sbírky Plíšková sobě, které najdeme vedle Úřednické poezie osmdesátých let od Josefa Lebedy. „Vyjevenost se postupně proměňovala v úctu a dodnes na ní nic neubralo ani to, že se Liborovi kvůli pití začalo na konci jeho života všechno rozpadat pod rukama. [...] Naposledy jsme se viděli pár dnů před jeho smrtí. [...]Já jsem přešlapoval na místě a nesměle hledal slova, Libor v kostkovaném kabátku, ze kterého vyrostl asi tak před třiceti lety, se díval kamsi přese mě...“ píše Andrej Krob, jeden z pětatřiceti autorů, kteří vzpomínají na malíře a scénografa Libora Fáru.