RR 30/1995

„Měl jsem od počátku pocit, že se po mně něco chce, a já jsem nevěděl co, a nevím, odkud se to po mně chtělo. Ne od lidí... bylo to nějaké očekávání, ale ‚an sich‘.[...]Byl jsem ochoten mu vyhovět, jen jsem nevěděl čemu. - A mezitím probíhala práce... Tedy: já sám si mám určit, co se po mně chce, a ještě sám to splnit,“ říká v RR interview Zdeněk Palcr. Povídka Lubomíra Martínka se jmenuje Časová souslednost. Karel Štindl píše o ruském mysliteli Nikolaji Fjodorovovi, Tomáš Glanc je autorem studie o ruských vizionářích, k nimž patřila i sekta skopců, jejíž „folklór byl plný rafinovaných metafor, poetických obrazů a neologismů, za nimiž se skrývá krutá praxe ohavení lidského těla. Kdo vykastruje dvanáct mužů, přijde do nebe bez ohledu na to, kolik hříchů spáchal.“ Blok o staroislandských povídkách připravila Veronika Dudková. Fotografie Ivy Zimové vznikly mezi Eskymáky a Indiány. Barevné stránky patří Jaroslavu Herbstovi, Jaromír Zemina představuje malíře Csontváryho. „Co mě nejvíc sere, je to, že se rozčiluju,“ píše ve Starcových zápiscích Petr Placák.