RR 49/2002

Autory Revolver Revue č. 49 můžeme seřadit třeba podle data narození. Nejen z tohoto hlediska se ovšem ukazuje, že také přítomný svazek RR nabízí bohatý rejstřík převážně uměleckých záznamů lidských zkušeností z 20. i 21. století. Pražský německý malíř Maxim Kopf, který prožil část svého života v našem hlavním městě, rád cestoval. Jeho cesta z Prahy, okupované nacisty, do USA se však protáhla na tři léta. Svědectví o ní podal v textu Odpusťte, že žiju, který po sto deseti let od Kopfova narození a po více než čtyřiceti letech od jeho smrti objevil a do češtiny přeložil výtvarný historik a kritik Tomáš Pospiszyl. Jeho studie, která vůbec první publikaci malířovy autobiografie provází, se jmenuje Podivuhodný život a dílo Maxima Kopfa. Blok obsahuje také řadu reprodukcí výtvarných děl i unikátních dokumentárních fotografií, a protože část dobrodružného útěku Kopf prožil s Alénem Divišem, přetiskujeme zde i Divišovy Vzpomínky na pařížské vězení Santé, vydané v RR č. 17, dnes již rozprodaném. Miloš Doležal a Jiří Štourač vedli rozhovor s violoncellistou Milošem Sádlem, který v hudbě považuje za důležité především to, aby dotyčný porozuměl sám sobě, tj. aby „rozpoznal svou sílu i své meze“. O něčem podobném, i když jiným způsobem, píše ve svých nových básních Jiřina Hauková: „Za bezesných nocí myslím na Ciorana, / jak od mládí nespal, /až sedl na kolo [...] Ach Ciorane, Ciorane, / jezdit na kole jako ty, / svět by nebyl plný nicoty.“ Dva rozhovory pro toto číslo připravil Viktor Karlík. Malíř Ivan Sobotka mj. hovoří o svém „životním stylu“: „Doma holé dřevo, vybílená místnost, vše svrchovaně buranské, kamení. Nic, a to zdůrazňuju, umělohmotného, amerického, pestrého. To neprotiřečí tomu, že mám rád Mondriana, litografie Calderovy, barevnost Bonnardovu. Moje oblíbená barevnost je Morandi, to mám tak rád, že o tom nemluvím.“ Viktor Kolář v rozhovoru komentuje své fotografie z posledních let. Prostor pro ukázky z nedávné a současné tvorby poskytuje i rubrika Nové práce, kterou v tomto čísle otevíráme a do níž tentokrát přispěl Michal Blažek, Rudolf Dzurko, Miloslav Chlupáč, Viktor Karlík, Vít Kremlička, Michal Singer, Josef Žáček. Verše Vratislava Färbera se dosud sporadicky objevovaly v literárních časopisech, básnickou sbírku však zatím bohužel nevydal; v RR č. 49 tiskne převážně své nové básně. Jaroslav Formánek uveřejňuje již čtvrté pokračování záznamů Francouzského roku. Eliška Vlasáková píše v povídce Moje samotářské hry o svém nejútlejším věku prožitém v Kyjově. Také Jana Wagnerová vypráví o dětství: „Když se moje matka dozvěděla, že její dcera má těžkou ztrátu sluchu, málem se zhroutila.“ Spisovatel a básník Jaromír Zelenka zachytil ve své próze s názvem Mluvení z cest mj. atmosféru okrajových pražských čtvrtí Horních Měcholup, Petrovic, Uhříněvsi, Pitkovic. Po Smíchovu, Žižkovu, Vršovicích, Nuslích a Karlíně věnuje RR pozornost další pražské čtvrti: Zdeněk Lukeš pojednává o Vysočanech, jejichž dnešní tvář fotografoval Karel Cudlín. Druhý článek Zdeňka Lukeše v tomto čísle zaznamenává mj. historii „částečně neúspěšné“ snahy malé skupiny lidí zabránit asanaci starých Vysočan v roce 1990 a dosud probíhající úsilí několika aktivistů z iniciativy Medáci o záchranu starých Střešovic.