RR 67/2007

Vědomí zodpovědnosti k jazyku je motivem tří básní Friedricha Hölderlina, Stefana Georga a Gottfrieda Benna, které přeložil Ivan Chvatík. „Hledání a nacházení opěrných bodů u autorů , jichž si cením, může být velkým povzbuzením“, napsal na okraj svých „linorytů ke čtení“ Viktor Karlík. Petr Vaňous komentuje malby Jonáše Czesaného: „Máme před sebou civilní svět bez přílišných iluzí.“ „Otec, když k nám občas na víkend zavítal a já započal diskusi tím, že Hitler byl génius, a chtěl pokračovat – v tom, že spojil lidi, že jim dal práci, že dovedl pracovat a rozumět podvědomé tužbě svého národa, tak spustil takovej vodopád srdceryvného vydírání, že naše hádky ohledně politiky vždy skončily pláčem a demagogií,“ rozpomíná se na své dětství člen divadelní skupiny bezdomovců v rozsáhlé próze Miroslava Drábka Náhradní služba, z níž publikujeme ukázku. „Příliš pozdní lítost má v sobě zvláštní hořkost,“ konstatuje vypravěčka prózy Plačky od Ottilie Mulzet. O tom, jaká rozhodnutí vedou k pozdní lítosti, mají proč uvažovat i hrdinové povídek Lubomíra Martínka a Pavla Kaliny. V rubrice Nové práce reprodukujeme obrazy Ivany Lomové a Lubomíra Typlta, další stálá rubrika – Ateliéry – představuje pracovní prostředí Pavla Brázdy. „Možná právě to zoufalství je hnací silou, kterou režisér i střihač pro dokončení filmu potřebují“, připouští v úvaze, jejímž tématem je čas a střih v dokumentárním filmu, Miroslav Janek, autor řady významných dokumentů a střihač, například proslulých filmů Powaqqatsi, Anima mundi a Naqoyqatsi. František Štorm tentokrát Typografický zápisník opatřil titulem Odvahu! a věnoval ho nedávno zesnulému Josefu Týfovi. „Na začátku vždy procházím lehkým stresem“, říká ke své práci výtvarnice Michaela Kukovičová.

Eseje amerických básníků Jamese Dickeyho a Roberta Lowella, kterými Jan Zábrana zamýšlel rozšířit svou proslulou antologii Jak se dělá báseň, je cenným vkladem do debaty o otázce, jak může umělec rozumět svému vlastnímu dílu. Texty přeložil a úvodní statí opatřil Petr Onufer, který tak rozšířil svou galerii významných angloamerických literárních vědců a esejistů představovaných na stránkách RR. Karel Haloun uvádí dalšího z mladých designerů: projekt Jany Hrachové je „duelem s ‚nepřítelem‘“, k němuž si autorka „kromě mozku a pevného názoru nepřinesla svoje zbraně, ale rozhodla se použít jeho vlastních“. Stavby, které vybudovali malíř Jiří Kaloč a architekt Martin Rajniš, jsou rozdílné, spojuje je ale zaujetí, které stálo u jejich zrodu. Roman Laube pokračuje v mapování ostrůvků, jež na imaginativní mapě Evropy vznikly díky hnutí hippies, náčrtem Nezávislé republiky andělů. Příspěvky pravidelného kritického Couleru poukazují i na to, jak obtížné je pro určité jedince vykládající dějiny českého umění „umenšit ve svých očích význam vlastní osoby“ (ukázky z textů Terezie Pokorné, Lucie Bartoňové a Marka Vajchra).