RR 77/2009

„Z našich hrdinů nemusíme vyrábět mytické postavy, nýbrž je přesně analyzovat. Ale zrovna tak se nelze dopouštět druhé chyby, totiž umělce znesvéprávňovat tím, že jeho psaní odvozujeme z traumat, z potlačovaných pudů a sklonů či nevědomých přání. Oba postoje mají tu nevýhodu, že si při nich musíte kleknout. V prvním případě vzýváte modlu, v druhém koukáte klíčovou dírkou. Poklek není správný postoj pro životopisce. Ten se musí s autorem setkat ve výši očí,“ říká germanista Petr-André Alt v rozhovoru o aktuálnosti dramatika, básníka a myslitele Friedricha Schillera, od jehož narození právě uplynulo 250 let. V čem je Schillerovo dílo živé, ukazuje v textu o vlastních zkušenostech s inscenováním jeho her i režisér Matthias Hartmann, obdobně jako v eseji s názvem Schiller, Palacký, Patočka aneb Schiller je náš!  literární historička Alice Stašková, která celou obsáhlou schillerovskou koláž pro RR také  připravila. Součástí je i obrazová příloha s úvahou nad „pokusy o portrét umělce“. 

Literáty současnosti zastupuje novými texty básník Václav Gruša, prozaici Ivan Matoušek a Miroslav Drábek - tentokrát osobitě reflektující osobní zážitky z profese řidiče autobusu MHD –, a americký autor Steve Stern, podle  Susan Sontagové „možná pozdní, ale rozhodně mistrný spisovatel jidiš folklóru“,  jehož povídku přeložila Hana Ulmanová. S Pavlem Dominikem, překladatelem Vladimira Nabokova a Salmana Rushdieho, hovoří Milan Macháček a Jiří Soukup. Práce dvou českých výtvarníků se silně váží k Číně: Jiří Straka pronikl pozoruhodným způsobem do principů čínské tušové malby, k čemuž, jak poznamenává Petr Nedoma, „stačí drobnost. Totiž stát se prakticky Číňanem“. Tématem fotografií Milana Pitlacha jsou kaligrafie, většina snímků vznikla ve staré části Šanghaje. Josef Hejzlar v ilustrované eseji  Severní moře ukazuje, jak zásadně se proměnil  duch Pekingu v posledních padesáti letech.

Ve studii Tomáše Pospiszyla a ukázkami z díla je představena Alina Šapočniková, sochařka židovského původu, která po letech dospívání v ghettech a koncentračních táborech na dva roky zakotvila v Praze, kde studovala – coby spolužačka Věry Janouškové, Miloslava Chlupáče, Zdeňka Palcra či Olbrama Zoubka - na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Nejen na poválečnou Státní grafickou školu a společnost Vladimíra Boudníka, Hanese Reegena, Zdeňka Boušeho či Bohumila Hrabala vzpomíná grafik Jaroslav Rotbauer.  „Z dob studií na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové si dosud velmi dobře vzpomínám, jaký respekt a zvědavost budil Solpera už v ranných sedmdesátých letech, krátce po příchodu do funkce lektora písma,“ píše Karel Haloun v textu k jubileu významného typografa Jana Solpery, jemuž je věnován i zápisník Františka Štorma. Jako zvláštní samostatná příloha zimní Revolver Revue pak vychází Solperova jedinečná písmová klasifikace. Do typografické profese dává nahlédnout také Tomáš Brousil: ukazuje, co všechno se na jeho pracovním stole objevilo za jeden měsíc. Pro rubriku Dokumentaristé vybral Adam Gebert tentokrát Jana Gogolu, pro rubriku Ateliéry zvolil Viktor Karlík s Karlem Cudlínem Jana Híska. Pavel Kalina zaměřil svou pozornost mj. na novou pražskou Národní technickou knihovnu. Číslo uzavírá Couleur vyhrazený recenzím a glosám.