249 Kč
(jinde 290 Kč)

ERR 129/2021 Martin RYŠAVÝ Tundra a smrt

Autobiografický hrdina nové knihy Martina Ryšavého (mj. autora románů Cesty na Sibiř, Vrač či Zlaté vidění) se vydává na dobrodružnou a nesnadnou výpravu k doposud neprobádaným končinám lidské existence. Cesta se mu stává příležitostí k niterné rekapitulaci bohatých životních zkušeností světoběžníka, spisovatele a filmového dokumentaristy. Na horizontu jeho pouti se neotřelá pozorování a vyprávění prolínají s úvahami o smyslu vysněných, dosažených i nenaplněných životních cílů. Nedohledné sibiřské a arktické dálavy se tak protagonistovi proměňují v symbolickou trajektorii lidského údělu. Potřeba promýšlet a sdílet vyprávěním to podstatné z prožívaných a vzpomínkami evokovaných událostí, k níž se Martin Ryšavý na stránkách prózy přiznává, je vlastní hrdinům všech jeho knih. Tundra a smrt mezi nimi ovšem vyniká soustředěností autorské meditace o smyslu této potřeby vyprávět svědectví o lidském životě jako osudový příběh.

„Ivan Berjozkin mě totiž naučil používat tohle slovo pochodčansky, to znamená, že když ráno vstaneš, obuješ tarbazy, navlékneš bundu a narazíš si malachajku a pak se hrdinsky pět minut probíjíš závějemi a vichřicí k senkruvně a dalších pět minut zase zpátky, doma se tě ten, co zrovna sedí u stolu a srká horké kafe, může zeptat: Tak co, počasí je? A ty odpovíš: Počasí je. Kdyby ovšem bylo náhodou modré nebe a bezvětří, řekl bys: Počasí není. Protože počasí, to je v tundře vždycky špatné počasí.“

„Připadal mi jako duch, každou chvíli se někde objevil, jakmile ho člověk na okamžik pustil z očí, zmizel a nečekaně se objevil v úplně stejném postoji třeba na opačném konci základny.“

„Těžší to bude se zvukovou atmosférou, přesněji řečeno s tichem: ticho, které jsem poznal v tundře, bude nutné evokovat nějakým druhem hudby nebo uměle stvořeného ruchu. Ticho nemůže být zastoupeno prostě jen technickým tichem, to by nestačilo. Není možné je prostě vyjádřit tím, že se nic neozve. Ticho je třeba zobrazit, a to určitým zvukem. Kde ho vzít, aby to trochu odpovídalo tomu, co jsem zažil?“

„Den předtím, než nás na čtyřiadvacet hodin zavřela do domácího vězení, Ivan při pátrání po medvědích stopách narazil na stopy divokých sobů.“

„To asi Vasku doopravdy žralo: zjištění, že ten příšerný, mozek zatemňující vztek, co se ho zmocnil, nezmizel. Že se ta ukrutná, sžíravá, zraňující bolest usmrcením manželky a čtrnácti jejích spoluviníků, včetně vlastních dětí, vůbec neutišila. Ani trochu, kurva! Ani trochu! A tak dopil čaj, zapnul vysílačku a na frekvenci, kterou sdílejí všichni kočovníci, lovci a rybáři v ústí Kolymy i v povodí Čukočí, v obvyklém vysílacím čase řekl, že je právě na cestě do Pochodska a rád by věděl, jestli je ten chlap doma, nebo někde na lovu, protože s ním potřebuje mluvit.“

„Všechno se v něm odehrává právě teď. Tak jen rozhazuješ rukama, vstáváš si a sedáš, otáčíš se, na někoho máváš, křičíš a šeptáš a pak náhle a bez upozornění měníš dějiště a jsi okamžitě znovu uprostřed děje, jenže o mnoho kilometrů dál a o mnoho roků později, a proč to tak je, ani sám nevíš, prostě tvůj kůň si poskočil a ty se jen tak tak držíš v sedle a sotva stíháš vnímat, kudy tě nese a kam běží.“

Redakce Edita Onuferová
Obálka a grafická úprava Viktor Karlík
Sazba Josefina Karlíková

Edice Revolver Revue sv. 129
ISBN 978-80-7622-012-6
Rozsah 224 stran

Toto dílo bylo vytvořeno s podporou tvůrčího stipendia Ministerstva kultury ČR. Kniha vychází za finanční podpory Ministerstva kultury ČR, Magistrátu hl. m. Prahy a Nadace Český literární fond.

Ohlasy

© Revolver Revue 2024, obchodní podmínky
Hálkova 1406/2 Praha 2 tel. +420 222 245 801 info@revolverrevue.cz

web created by Čumlivski & Onkubator