148 Kč
(jinde 178 Kč)

RR 119/2020

„Jakou cenu a pro koho má právo na odvolání proti / usnesení obecní rady o okamžitém odstřelu labutě / na základě žaloby kajakáře? A jak může pták vědět, / co znamená ,velice agresivní‘, když brání hnízdo / před štvanicí vesel bušících do vody jako do / válečných bubnů?“ Milorad Pejić je jednou z nejvýraznějších postav nejen současné jihoslovanské poezie, výbor z jeho básní přeložil Jaroslav Šulc. Jiří Hájíček v letní RR publikuje Haiku z diáře 2019, Ewald Murrer básně z připravované sbírky. Hudebník a spisovatel Phil Shoenfelt je dalším z autorů pražské anglofonní scény, jejichž texty na stránkách časopisu představuje David Vichnar.
 
Rozsáhlý, nejen obrazový blok je věnován malíři Otakaru Slavíkovi, jehož dílo není vzdor výjimečné kvalitě dosud doceněno. Na této skutečnosti „se samozřejmě podepsala i jeho emigrace, stejně jako před tím jeho zásadový postoj vůči režimu. Patřilo k uměleckému údělu mnoha exulantů, že ze souřadnic českého umění vypadli, ve výtvarné scéně hostitelské země hlouběji nezakotvili, ale domácí odborná obec s nimi už dál příliš nepočítala, stejně jako pominula mnohé z těch, kdo zůstali v Čechách a taky si zachovali rovnou páteř“, konstatuje Pavla Pečinková. „Nesnažil se přizpůsobit tomu, jak společnost kolem tzv. úspěšného výtvarného umění funguje. A taky provozoval druh výtvarného projevu, který se nedá moc okecávat,“ říká o svém muži Duňa Slavíková v rozhovoru s Terezií PokornouViktorem Karlíkem.
 
Nedoceněné dodnes zůstává i pozoruhodné dílo předčasně zemřelého sochaře Maria Kotrby. Výběr z jeho prací komentuje Iva Mladičová. Do rubriky Sedm přispěla tvůrčí formace kunstWerk, v rubrice Ateliéry je přiblíženo pracoviště Jiřího Mědílka a Petra Dočekalová ve svém seriálu představuje Vincenta de Boera, jehož tvorba balancuje „mezi prací písmomalířskou, typografickou i ryze výtvarnou“.
 
Letos uplynulo 120 let od narození literárního kritika, esejisty, editora, překladatele, nakladatele, samizdatového vydavatele a vězně komunistického režimu Bedřicha Fučíka, a při této příležitosti pokračujeme v anketě věnované jeho osobnosti a dílu.
 
„V květnu roku 1928 byl Jaroslavskij v SSSR zatčen a deportován na Solovecké ostrovy. Vysokoškolsky vzdělaná fejetonistka Jaroslavská-Markonová měla i v této situaci možnosti, jak si na prahu Stalinovy éry ještě zajistit místo v sovětské společnosti. Příznačným motivem jejího celého života však byl neúnavný odpor a podvratný postoj. Zvolila proto život na okraji, mnohdy přímo v podsvětí.“ O pár let později i o tom napíše, už také „v GULAGu na Soloveckých ostrovech. Svůj příběh opatří titulem Můj životopis, a tento text se, společně se závěrem obžaloby a záznamem svědectví dozorce, stane hlavním pramenem o životě a myšlení této neobyčejné ženy“, shrnuje úvodem ke svému překladu Mého životopisu i dalších zmíněných pramenů Tim Postovit.
 
„Bondy, Babiš, úlisnost teorie separátního subjektu a ideální publikum narativu“ zní podtitul eseje Mirka Vodrážky Strach z odkouzlení dějin: „Krize ideálního publika narativu spočívá v tom, že přistupuje na podivnou veřejnou hru se zlem. Ta je o to hrozivější, že je veřejně obhajována i dřívějšími disidenty, navíc v době nastupujícího zpochybňovaní totalitárního zla, ať už ,hnědého‘, nebo ,rudého‘.“
 
Také letní RR uzavírá kritický Couleur.