Na podzim rozšíří Edici Revolver Revue kromě jiných titulů próza Lubomíra Martínka Muškátový oříšek. Pásmo záznamů a úvah inspirovaných putováním do Indonésie je nejen osobitým, „antituristickým“ cestopisem, ale také polemicky zahrocenou esejí o „běžných povinnostech člověka“, který se rozhodl na svých cestách vzdorovat myšlenkovým stereotypům a kulturním předsudkům. Z textu přinášíme úryvek:

Vyvážený den. Být tak malířem, abych dokázal pojmenovat barvy. Takhle se nejspíš už zase mýlím: sienská hněď, lahvová zeleň, námořnická modř, lila… Kamarád mi stále ještě nepřinesl slíbený vzorník barev. Nejspíš zapomněl, připomenu mu to, až ho po návratu opět uvidím. Ale jaká úleva, když už vím, co chci popsat.

Dvě několikahodinové mořské procházky. Mezi nimi báječný klid sroubený z lenošení, vzpomínání, přemítání, pozorování, trávení… Také domorodci polehávají na vykachlíkovaných hrobech předků, které si zakopali okolo domů. Bunkry, které Japoncům nepomohly, dožívají s elegancí zániku. Z betonového vyloďovacího mola si děti udělaly bazén. Správce nabídl svou pomoc při organizování následující etapy. Rozhovor ukončil slovy: „Bahri speaks English.“

K majáku.

Čím lepší kniha a čím méně autor přítomný v díle, tím větší chuť poznat jeho život. Hemingway býval také přítelem, netřeba utužovat přátelství flámem. Po něm přišli další.

V dobách mého dospívání se hodně rachotilo odcizením. O čem jiném měli psát váleční veteráni, svědci překotné industrializace, neustále otupovaní bojovými výzvami, bezzemci vyhoštění z domovů? Jejich návaly zoufalství byly odůvodněné, úzkost pochopitelná, strach přirozený, zhmotněný v zbrusu novém atomovém hřibu. Odcizení bylo prostým synonymem smutku a bezradnosti. Nemohli tušit, že stýskat si po vesnické idyle je hloupost, že avantgardy jsou spolky nebezpečných šílenců, že nový člověk je přelud.

Moje opruzená duše si v odcizení doslova rochnila. Čekal jsem na Godota, civěl do Tatarské pouště, zmáhala mne nevolnost, a proces byla zhruba jediná věc, o níž nebyla nouze. Cizince jsem používal jako test spřízněnosti. Kdo měl rád Mersaulta, měl to u mne dobré. Miloval jsem na něm vše, vyjma Camusovy neschopnosti nalézt Mersaultovi věrohodný motiv vraždy. Bezdůvodnost jeho činu s ním totiž nejenže neladí, ale přímo mu protiřečí. Proč by zabíjel člověk smířený se svým životem a nemající co nabídnout? Bezbožný člověk je protinožcem člověka iracionálního. Kdyby byl odsouzen k smrti za zabití nevyléčitelně nemocného přítele, získal by jeho příběh na neúprosnosti bezmála osudové.

Mýtus o Sisyfovi jsem sháněl pět let. Okopírovat skripta se podařilo jen díky fabrice, kde se dalo uplatit muže pověřeného dozorem nad zařízením tak vzácným, jakým bývala fotokopírka. Člověk revoltující se v překladu nevyskytoval. Další z důkazů Camusových kvalit. Dešifrovat jsem ho musel s polským slovníkem v ruce.

Čekání a nuda nejsou synonyma, ale často se překrývají. Čekání lze vcelku snadno pohřbít čtením nebo jiným pozorováním. Zděsil jsem se teprve v okamžiku, kdy jsem se u píchaček v pondělí ráno přistihl, že se těším na páteční odpoledne. V podstatě nic menšího než těšení na smrt. Štěstí, že se mi nepodařilo nalézt přijatelnější obživu. O tom, jak bych byl dopadl, kdybych se byl včas nevzpamatoval, si mohu udělat představu ze setkání s tehdejšími spolupracovníky.

Mladý člověk nežije ve vlastním světě, bývá obyvatelem světa těsně před svým narozením. A miluje ty, kdo mu dokážou poskytnout popis zmatků, které přijal za své, protože na vlastní se ještě nevzmohl. Jev nanejvýš pochopitelný, obvyklý způsob nechat za sebe mluvit druhé, protože jsem se ještě mluvit nenaučil. Jaký lepší balzám na němotu než patos a silácká gesta? Příčinou běžný nedostatek zájmu ze strany dam i kumpánů. Furt stejná biologická zhrzenost, jen shodou okolností nikoli budovatelská nebo jinak esesácká. Potíž spočívala výhradně v tom, že já jsem byl tehdy ještě někdo jiný. Já jsem nebyl já, ale moje představa o tom, jak bych si přál, aby mne viděli ti, o jejichž přízeň jsem usiloval. Příčiny mé nespokojenosti zcela jiné než u těch, o nichž se jsem se domníval, že mi mluví z duše.
Mašinérie už sice neměla takovou páru jako v dobách poválečného zápalu, kdy na deset let kriminálu stačil jeden neuctivý dopis, ale na nedostatek zájmu domovních důvěrníků jsme si věru stěžovat nemohli. Nikoli samota, ale permanentní dozor byl každodenním chlebem mé generace, která nebyla ani lost ani beat, nýbrž oblbovaná a pro zlost. Neměl jsem ponětí o tom, jak špatně na tom jsem a co vše mne nečeká. Jenom můj pocit bezmoci byl podložený. Chandra byla jak projevem mladického konformního světobolu, tak i následkem zjištění, že nemám na nic vliv. Jakmile se nedůvěra stane chronická, dochází k proměně, jež se projevuje podezíravostí. Nebo obezřetností, záleží na tom, za jaký konec ji člověk vezme. Proměny cizoty jsou plné inspirace. Potěšení se přesouvá do míst ještě nedávno osídlených nelibostí. Pramálo záleží na vztahu k okolí, rozhodující jsou pocity, které v něm vyvolává budoucnost.

Baudelairovskou strategii spočívající v hledání krásy dosud nespatřené už nebylo možné použít. Náš úkol byl poněkud těžší: bránit se ošklivosti obsažené v pětiletých plánech, bránit původní obsah zneužitých slov. Potřebu mladistvého sdružování nahradila záliba v depresích.

V té době jsem ještě neměl ponětí, že to, co v mých předchůdcích vzbuzovalo obavy a úzkost, je už mým domovem, který budu jednoho krásného dne, jenž už nastal, postrádat. Teprve mnohem později mi došlo, že nemám dokonce nic, po čem by se mi mohlo stýskat. V první generaci byla vykořeněnost ještě neštěstím, v druhé už samozřejmostí, ve třetí předností. Protože i tato doba přinesla sladké plody: konečně zmizel důvod se někam štvát, protože naprostá většina tvrzení dopadajících na naše hlavy byla zjevně slabomyslná. Věcí zasluhujících pozornost zbylo tak málo, že by bylo uměním je přehlédnout. Ale i takoví umělci se našli a nebylo jich málo. Království ani, ani. Ani s oportunisty, ani se zachránci. Ani vpřed, ani vzad. Dokonce i extrémy pozbyly valnou část přitažlivosti. Podobně jako v posledních třech tisících letech. Přinejmenším. Za námahu stála jen obrana před vlastním oprávněným znechucením. Cizota promluvila srozumitelnou řečí, stačilo se zaposlouchat. Tomu však často bránila hudba. Odcizení snad, ale na druhou. To, co bylo pro mé vzory bezútěšnou pustinou, se stalo mým důvěrně známým světem, jehož mizení jsem prožíval jako Sitting Bull příjezd transkontinentálního vlaku.