Jan HANČ

JAN HANČ (1916–1963), básník, prozaik, překladatel, do roku 1948 pracoval jako úředník Pragofruchtu, poté plánovač v ČKD Praha. Celý život se věnoval lehké atletice, zprvu aktivně, později jako trenér. Člen Skupiny 42. Publikoval sporadicky (Listy, Mladé archy aj.). Jeho pozůstalost obsahuje rukopisy poezie, prózy a třináct deníkových sešitů (z největší části pocházejí z posledních let autorova života), které vyšly knižně pod názvem Události (1995). Úryvky byly publikovány v Tváři, Slovenských pohľadoch, sborníku Podoby (1967) aj. Podílel se na katalogu výstav Václava Bartovského (1948) a Kamila Lhotáka (1948). Roku 1958 vyšel Hančův překlad Petra Altenbergra Minutové romány, spoluracoval na knize Sprinty (1959).

Revolver Revue otiskla v č. 26/1994 blok Neznámé texty, který obsahuje nebarevné faksimile sešitu–koláže s úryvkem ze strojopisného návrhu Jana Lopatky na vydání z roku 1969, dále dosud nezveřejněné prozaické a básnické texty z přelomu 50. a 60. let a básně z pozůstalosti. V č. 29/1995 jsou přetištěny Hančovy dopisy Jindřichu Chalupeckému. V RR č. 104/2016 byl Janu Hančovi u příležitosti sta let uplynulých od jeho narození věnován velký blok, jejž otevírá úvod Terezie Pokorné, rekapitulující jeho vznik. Vedle výboru z nově nalezených rukopisů, které objevil Dominik Mačas a k vydání připravil Michael Špirit, též autor čerstvé hančovské reflexe, a řady dosud neznámých fotografií přinesl i esej Paula Wilsona o zkušenosti s překladem Hančových textů, příspěvky Terezy Sudzinové a Petra Jindry o obrazu Plzně, kde se spisovatel narodil, a Prahy, kde strávil většinu života, v Hančově díle či článek o jeho sprinterské ne/účasti na berlínské olympiádě 1936. Dále obsahuje dva texty a obrazové strany představující soubor sedmi reliéfů Viktora Karlíka Cesta Jana Hanče, která byla k stoletému výročí slavnostně otevřena v Plzni, v Křižíkových sadech u Masných krámů. V RR č. 113/2018 byly veřejnosti vůbec poprvé představeny Hančovy překlady Franze Kafky. Ukázky z jeho převodů Procesu a Bádání (Forschungen eines Hundes), paralelně s překlady Pavla Eisnera a Vladimíra Kafky, uvádí vedle esejí Marka Vajchra a Veroniky Tuckerové také komentář Michaela Špirita.