RR 114/2019

Pod názvem Rodinné dopisy připravila Anna Kareninová komentovaný výbor z nedávno objevené korespondence L. F. Célina – editor a nakladatel Rémi Fernand ji údajně objevil na bleším trhu v Québecu. Část těchto dopisů byla psána kolem roku 1950 z dánského exilu dceři Colette a část na sklonku padesátých let z Meudonu u Paříže její matce a někdejší Célinově manželce Edith. „Žiju z ničeho, asketicky a nedělá mi to potíže, zkrátka spíš mnich než muž, a to ještě mniši jsou setsakra sviňáci. Naštěstí jsem podědil jakousi schopnost veselí a psiny skrz ty smutné sklony, nad kterými se rozchechtám, jak chci a kdy chci i v hloubi nejzlověstnějšího vězení. Podal jsem toho důkaz! Stačí mi vymýšlet si, dát dohromady drobné groteskní scénáře, a hned se chlámu jak divý. Nebýt toho, už dávno bych se zabil, při tom, co mi život provádí. Nemůžu být smutný. Říkám ti to všecko, protože konec konců s tím, odkud vítr fouká, není jisté, že se ještě shledáme! […] Doufat se může pořád... ale kde vzít Naději?“ psal Céline dceři.

„Rozhovor proběhl 22. června 2016 v domě, který je součástí komplexu nemocnice Georgese Daumézona ve Fleury-les-Aubrais v aglomeraci města Orléans. André Robillard obývá tento bývalý domek kuchaře od roku 1990, přičemž má speciální status – není považován za pacienta psychiatrické léčebny a může ji svobodně opouštět. Jeho dům je plný předmětů nejrůznějšího druhu, sbírá masky, zapalovače, noviny, hračky, vycpaná zvířata. V klíckách chová i pár ptáků,“ píše Tereza Lochmannová v úvodu k interview, které pořídila s jedním z nejvýznamnějších představitelů art brut. Jeho dílo, jež představují především „neškodné pušky“, proslavil zájem Jeana Dubuffeta – k tomu André Robillard poznamenává: „Je to zvláštní, protože mohli přijít jiní lidé, mohli se podívat na moje pušky, a nikomu je neposlat. To se klidně mohlo stát. Nemuselo je napadnout odeslat je Jeanu Dubuffetovi, to se fakt povedlo!“

„Čím se liší ,verše‘ a ,próza‘, je zřejmé, rozdíl mezi ,poezií‘ a ,prózou‘ je zastřen nejasnostmi.“ Esej T. S. Eliota Próza a verše přeložil a uvádí Martin Pokorný. Otiskujeme nové verše Básníka Ticho a Štěpána Noska. Mike Baugh je autorem povídky Ještěrka, kterou přeložil Petr Onufer, v tomto čísle RR vycházejí i tři krátké prózy Pavla Šmída. David Vichnar zahajuje volný seriál, ve kterém bude vybírat ukázky z děl pražské anglofonní scény – prvním z autorů je Louis Armand.

„Komunikace výtvarného díla s divákem dost často selhává na jedné věci: očekávání, že dílo ukrývá nějaké významy, které je třeba pochopit, přečíst, případně že je třeba rovnou přinutit autora, aby je vyložil. Tak to ale právě není,“ říká Jakub Lipavský v rozhovoru, který s ním vedla Iva Mladičová nad výběrem z jeho plastik a obrazů. Monika Immrová se věnuje nejen sochařské, ale i grafické práci. Dalším autorem, který v cyklu Sedm komentuje výtvarná díla, jež si zvolil, je Jean-Gaspard Páleníček. V seriálu Ateliéry je přiblíženo pracoviště Kateřiny Černé. Petr Babák tentokrát představuje podivuhodný úkaz z okolí svého bydliště.

S Markétou Dvořáčkovou o dětství v protektorátní Praze, osudech česko-židovské rodiny, dospívání v komunistickém Československu, návštěvě budoucího manžela v pracovním táboře Vojna, emigraci a „kauze Kundera“ hovořil Adam Hradilek. RR tradičně uzavírá kritický Couleur a jeho přílohou je Jedna věta Jakuba Guziura.
 

• Jarní číslo bude uvedeno 3. dubna v Kavárně Liberál (Heřmanova 6, Praha 7) od 19 hodin. Rodinné dopisy L. F. Célina představí Anna Kareninová, číst bude Honza Hájek.