RR 124/2021

Autor Čechy „nazývá ‚republikou duchů‘, tedy zemí, v níž duchové zcela dominují světské vládě, neboť každé politické rozhodnutí musí být nejprve schváleno jejich ‚tajným soudním dvorem‘. […] S neschopností Čechů rozhodovat se samostatně zjevně koresponduje fakt, že Pražský hrad už po mnoho let není sídlem žádné opravdové vlády, a zůstává natrvalo uzavřen,“ píše Marek Vajchr k jednomu z pozoruhodných děl neprávem zapomenutého muže, narozeného zřejmě roku 1690 do hraběcí rodiny usazené v Innsbrucku, který část svého díla vydal pod jménem Otto von Graben zum Stein – Vajchrův komentovaný výbor z jeho monumentální trilogie Rozpravy z říše duchů, z něhož přinášíme ukázku, vychází letos v Edici RR pod názvem Strašidelné Čechy. „Znamenalo to, že musel chodit tiše a téměř se nepropadat. Vůbec jsem nechápal, jak to dělá, o moc lehčí než já přeci nebyl. Něco ho na ostrovech nadnášelo,“ píše Martin Ryšavý ve svém novém románu Tundra a smrt, v mnohém navazujícím na jeho Cesty na Sibiř, z něhož rovněž otiskujeme ukázku. Leonid Dobyčin zmizel ze světa, snad v roce 1936, beze stop poté, co se stal v Rusku jednou z prvních obětí tažení proti autorům nepohodlným režimu; jeho výjimečné dílo je, nikoli pouze v Čechách objevováno teprve dlouho po smrti. Román Město En, který českému čtenáři představujeme úryvkem v překladu Hany Kosákové, napsal z vypravěčské perspektivy netuctového chlapce: „Kondraťjevová seskočila z houpacího křesla a rozběhla se k nám. Pochválili jsme jim zahrádku a vyšli s ní na malou verandu. Tam jsem uviděl knihu, která měla po okrajích vpisky. ‚Jak pro koho!‘, bylo napsáno chemickou tužkou a rozmazáno. – ‚Oho!‘ – ‚Tak pravil,‘ přečetla maman titul, ‚Zarathustra.‘“ Krátké prozaické záznamy nečekaně zesnulého básníka a překladatele Jiřího Červenky nesou název Banality. Jean-Gaspard Páleníček je autorem vzpomínkové prózy Tři cesty na Vysočinu, v níž reflektuje zdaleka ne jen setkávání s rodinou Zbyňka Hejdy, zážitek s I. M. Jirousem či výlet za Milošem Doležalem. Výbor z básní Vladislava Chodaseviče připravil Petr Borkovec. Současnými básníky čísla jsou Vojtěch Dlask a Jan Vozka.

Obrazy a objekty Marty Kolářové provází rozhovor Petra Hrušky, akvarely a jiné práce Kláry Stodolové komentuje Matěj Lipavský. „Když jsem topil ve Šternberském paláci, stávalo se často, že před šternberskými schody do kotelny přibrzdila šestsettrojka, zatroubila a vzápětí se rozrazila vrata a letěl pytel. Nikdy mě nenapadlo ty pytle jakkoliv řešit a podívat se, co vlastně celý roky pálím,“ vypráví Chrudoš Valoušek coby další autor cyklu Sedm. Ve své volné sérii pokračuje Petra Dočekalová a tentokrát se věnuje (digitálnímu) letteringu. Ve dvou příspěvcích je podstatnou postavou Karel Haloun, který tento podzim oslaví významné životní jubileum – v cyklu Ateliéry je ukázáno jeho současné pracoviště, sám pojednává nejen o jednom grafickém listu svého kolegy Michala Cihláře.

Velký portrét je věnován Růženě Vackové, historičce a teoretičce výtvarného umění, divadelní kritičce a statečné ženě, mnoho let vězněné nacisty i komunisty, od jejíhož narození letos uplynulo sto dvacet let. Barbora Čiháková svou esej o ní nazvala na první pohled překvapivě: Zpráva o radosti.

I toto číslo uzavírá kritický Couleur.