RR 128/2022

„Stan řeky je stržen; poslední prsty listí / se drží mokravého břehu, kloužou po něm. / Vítr neslyšně křižuje zahnědlou zem. Nymfy jsou pryč.“ Pro letošní rok, kdy uplyne sto let od vydání básnické skladby T. S. Eliota Pustá země, připravil Petr Onufer její nový překlad. Ukázku z něj provází rozhovor, v němž Marek Vajchr hovoří s překladatelem o tomto přelomovém díle modernistické literatury a jeho českých převodech v kontextu dneška. Martin Pokorný pak ve své eseji kromě jiného konstatuje: „Elementárním tématem Pusté země je sakralita. Snad žádná jiná báseň nespojuje tak ostré vědomí nezbytnosti sakrálního světa či sakrální dimenze s tak hlubokou, principiální pochybou o její dostupnosti.“

Jakub Guziur představuje Roberta Laxe, amerického básníka židovského původu, mimo jiné básní „said the sea“. V ní neobvyklá forma „vertikalizace veršů […] pobízí čtenáře k soustředěnosti a usebrání, čemuž napomáhá opakování, obměňování a občasné střídání obrazů a pomalý, avšak výrazný rytmus připomínající inkantaci“. Způsob, jakým Lax psal, souvisí s tím, jak žil – mnoho let v ústraní na řeckých ostrovech, kde ho „obklopovaly ty nejzákladnější, mythické prvky: obloha, moře, země, skály, hory, vítr… Jejich proměny a dynamické vztahy vnímal jako přirozené obřady prozrazující působení universální duchovní síly. Základem lidské existence je tělesná zkušenost, svět se člověka dotýká a vyzývá ho k účasti na rituální oslavě stvoření.“ Laxova báseň Řeklo moře inspirovala i výtvarnici Adélu Suchánkovou.

Úryvky z dosud nepublikované prózy RR poskytl Pavel Kolmačka a básně z chystané sbírky Mater speciosa Jean-Gaspard Páleníček. Přínášíme rovněž ukázky z prozaického debutu Tenká kniha, jehož autor Jiří Jelínek byl jako saxofonista spojen mimo jiné s kapelou Psí vojáci. Práce Ondřeje Přibyla, jenž k fotografickému obrazu přistupuje „jako k analogonu skutečnosti, s charakterem stopy či otisku“, doplňuje interview Petra Vaňouse. V čísle najdete i cyklus výtvarnice Karly Gondekové nazvaný Sousedé nad Alfredem a obrazy Eliáše Urbana s komentářem Jiřího Sopka.

„Snad nikdo, ani František Halas, pro kterého znamenala v určitých chvílích básníkův charakter víc než jeho talent‘, nekladl na poezii a na básníka takové morální nároky jako Jiří Kolář. Jindřich Chalupecký o něm napsal, že je ‚etický maximalista‘ z rodu Nietzscheho, či spíše ‚českého filosofa a básníka divokých vizí‘ Ladislava Klímy. Právě onen kategorický požadavek opravdovosti by měl být základní zkušeností básníka. Hluboká odpovědnost za všechno, co dělám,“ říká Miloslav Topinka v rozsáhlém rozhovoru o osobnosti a díle Jiřího Koláře a jeho zásadním významu.

Pokračují stálé rubriky: v Ateliérech je přiblíženo pracoviště Miroslavy Zychové, Petra Dočekalová připomíná dvojité výročí českého kaligrafa a tvůrce písem Oldřicha Menharta a do cyklu Sedm přispěl malíř Jaroslav Grodl. V druhém díle seriálu o malých nakladatelstvích se Edita Onuferová zaměřila na vydavatelství filosofické a teologické literatury OIKOYMENH.

Číslo uzavírá kritický Couleur s texty reflektujícími vybrané počiny a jevy z aktuálního literárního, výtvarného, divadelního, filmového i společenského dění.